D. Stoker, J. D. Barker - Dracul

Originální název: Dracul

Rok vydání: 2018

Český překlad: 2020

Tato kniha coby prequel k slavnému Drákulovi, seskládaný z původních poznámek a útržků původní verze Brama Stokera, mě naprosto uchvátila. Nejdřív deskami, ve kterých je vyříznuté "okno ve věži", a potom svým obsahem, v němž se autorům podařilo najet na atmosféru skvělého klasického hororu. 

Stejně jako u Drákuly je tato kniha sestavena z deníkových záznamů. Jsou to záznamy Brama Stokera (autora Drákuly), jeho sestry Matildy, bratra Thornleyho a jejich známého odborníka na nadpřirozeno Vambéryho, a to od Bramova dětství až po upíří vyvrcholení v jeho rané dospělosti a epilogu po 22 letech. Vše přitom začíná docela nevinně. Malý Bram je těžce nemocný, většinu času upoutaný na lůžko, jeho rodina se má o něco lépe než zbytek irské populace uprostřed bramborového hladomoru, ale ne nijak skvěle, a o všechny se stará chůva Ellen. Která vypadá jako mladičká modrooká dívka plná života, aby po nějaké době sešla a zešedivěla, na pár dní zmizela a zase se vrátila jako nová. Čehož si nejdřív Bran nevšímá a ani Matildiny postřehy nebere moc na vědomí, protože ho ubíjí vlastní nemoc. Jenže když s ním jednoho horečnatého večera Ellen něco záhadného, děsivého provede a on je od té doby jako rybička, s Matildou ji nějakou dobu sledují a přijdou na znepokojivé poznatky. Ellen nejí, nespí v posteli, nemyje se, dokonce nezanechává stopy v prachu. Zato má pod postelí bednu s hlínou, po nocích se plíží ven až k děsivému močálu, ve věži starého hradu uložila bednu se stále se pohybující lidskou rukou. A Bram s ní vedle svého zázračného uzdravení a značného vylepšení smyslů cítí i jakési podivné, nelidské spojení.

Jenže jako děti ničemu z toho neporozumí, jejich dospívání je od myšlenek na Ellen odežene a všechno se vrátí až po pár letech, kdy ji Matilda náhodou zahlédne v Paříži. Pak Thornley v Irsku. Bram ji zase cítí blízko sebe, kamkoli se vrtne. Thornleyho ženu zachvátí šílená nemoc měnící ji v cosi nelidského. Objeví se jejich starý soused O'Cuiv, mrtvý po pádu z lodi, jenže už podruhé, když ho před lety popravili za údajný masakr jeho rodiny. Pomalu jim začne být jasné, že se kolem nich děje něco velice temného a že musí odhalit, co je zač Ellen, jaké jsou její plány a s kým to snad potají pracuje. Protože teprve on, záhadný temný muž z daleké Transylvánie, jenž kolem nich také krouží, může být tím nejhorším nepřítelem, jakého si uměli představit.

Byl to tak návrat do naprosté klasiky. Horor, kdy dnešní čtenář ví, že jde o upíry, ale postavy viktoriánské Anglie, respektive Irska, o nich nic netuší a to, s čím se setkávají, jsou pro ně podivné, hrůzné úkazy, které se musí pokusit buďto potlačit a nevidět je, nebo je odhalit a bojovat s nimi, přičemž nemají moc dobře jak. Tedy se ocitají ve smrtelném nebezpečí. Nejdřív netuše, když se u nich v dětství schová Ellen na útěku před Drákulou, potom v dospělosti, když se Ellen a Drákula vrátí, oni už nemůžou předstírat, že to byly pohádkové představy, a musí se jim nějak postavit, aby nepřišli o Emily a nakonec sami sebe. Takže začnou postupně přiznávat své různé zážitky s nadpřirozenem, ohledávat mrtvoly, procházet záhadná místa, seznamovat se s tím, co je upír, s příběhem Ellen a příběhem Drákuly a hlavně narazí na Vambéryho, což je další klasika, další z mnoha verzí Van Helsinga a obdobných odborníků na monstra. 

Protože to ale je kniha psaná v současnosti, není ovlivněná tehdejší dobou. Je příjemné číst kapitoly všech postav bez nánosů patosu romantismu a bez nejhoršího přezíravého klasicismu (ve smyslu třídní diskriminace) a sexismu jako v původním Drákulovi. Autoři se zde snaží jen je sem tam mírně přisypat, protože taková tehdy společnost byla. Můžu se rovnou soustředit na děj i styl, jaký se mi líbí bez výhrad. Užívat si čiré hrůzy jako jsou pohybující se kusy těla, viktoriánská pitevna s přízrakem, záblesky upírů, nebo výstřednosti jako Klub pekelného ohně, kde se probírají libovolná temná a magická témata. Užívat si popis děsivé půlnoční jízdy kolem hřbitova, vykopávání hrobů, objevování čím dál záhadnějších artefaktů a map, postupné odhalování toho, kdo je Ellen a co má s Drákulou společného. K tomu se autoři ponořili i do jejich původu, kdy Ellen byla původní dearg due s romanticky děsivou minulostí a Drákula zkrátka predátor. Ve všech smyslech slova. Jejich upíří podstata k tomu neměla žádné spojení a jejich zvláštní příběhy a první setkání mě hodně zaujaly. S pomoci poznámek Brama Stokera a prý některých překladů jeho původního díla v podobě, jakou nechtěli publikovat přímo v Británii, mám představu, kde se v téhle verzi upíři vzali a co je v jejich silách, což velice uspokojuje mou potřebu odhalovat podrobnosti světa každé knihy. 

K tomu kniha dobře pracuje i s prezentací času a ne úplně přehlednou situací. Od začátku se střídají kapitoly z deníku Brama o dětství a Ellen s kapitolami "nyní", kdy Bram sedí ve věži a zoufale se snaží ubránit čemusi temnému pastou z hostií, divokými růžemi, kříži a zrcadly. Není moc jasné kde, kdy a proč je, postupně se k tomu teprve dostáváme, když se přidají i kapitoly Matildy, Thornleyho a Vambéryho spějící k tomuto bodu a ještě za něj. A v epilogu přijde další "propojení universa", když za Bramem dorazí Mina Harkerová z Drákuly, protože mají společného nepřítele. Takže tato kniha od začátku pracuje s několika časovými liniemi a k tomu ještě s několika vrstvami fiktivně reálného, fiktivně fiktivního a reálně fiktivního. Z čehož jsem byla nejdřív trochu zmatená, ale nakonec díky doslovu autora, který celý záměr knihy a její vznik vysvětlí, naopak velmi nadšená.  

Mé hodnocení: