Překlad názvu bližší originálu by mi dal hned na začátku tušení, o čem tato kniha je, ale s Deseti tisíci životy jsem do ní vstupovala bez jakékoli představy. A docela váhám nad hodnocením, protože má své skvělé momenty i momenty, které fakt nemusely být.
Naštěstí má ještě po boku Smrt Suzie. Nebo ne tak docela naštěstí. Po několika staletích se do sebe totiž zamilovali, začali spolu v oněch krátkých úsecích v Životě po životě žít, a to Milovi cestu k Dokonalosti kazí. Protože ho čím dál víc napadá, že si Vesmír může Dokonalost strčit za klobouk, on by radši zůstal tak, jak je, vedle Suzie. Začnou proto plánovat, jak to udělat, aniž by si doopravdy uvědomovali, že Vesmír hodlá udržet Rovnováhu stůj co stůj a na city jednoho člověka a jedné smrtky se ohlížet nebude. Což z několika posledních Milových životů udělá ještě větší jízdu, než s jakou počítal.
Částečně je celé tohle pojaté jako fantasy a částečně sci-fi. Fantasy hlavně co se týče Života po životě, který se mi hodně líbil. Koncipovaný tak, aby napodoboval normální lidský svět, jen tam nic moc nedávalo smysl a neexistovaly fyzikální zákony, když se to zrovna nehodilo. Do toho postavy zosobňující Vesmír, smrtky, které mohly běžně interagovat s dušemi, měly svá jména, své osobnosti, své libůstky a taky vlastně působily jako lidi. Suzie například neustále zkoušela otevírat nějaké obchůdky a snila o malé manufaktuře se svíčkami. K tomu způsob, jak se tam lidé dostávali, jak si vybírali další životy a pravidla o Dokonalosti a deseti tisících, všechno mě to zaujalo. Klidně bych četla celou knihu jen o Životě po životě. Pokud by zůstala v odlehčeném, trochu komediálním tónu. Na škodu určitě nebyl ani styl zbytku knihy. Úplně jednoduchý, většina z Milova pohledu a ten se vyjadřoval lidově, moderně, překladatel odvedl skvělou práci, díky níž zněl i česky jako úplně obyčejný chlápek odvedle. Což se četlo velmi příjemně.
Stejně jako některé příběhy o jeho životech. Hodně bylo velmi krátkých, sotva na stránku, pár na celou kapitolu. Některé docela nudné, jako ten první, kdy ho sežral žralok, některé jen anekdota, jako ten, kdy ho zhrzený manžel důstojník katapultoval do Vídně, některé nelákaly ke čtení, některé zase hodně. A právě v nich se kniha přenesla do sci-fi, když došlo ke zničení Země a Milo se začal rodit a umírat ve vesmírných lodích a na kolonizovaných planetách. Kde to vzalo prudký spád.
Život, v němž se se Zemí srazila kometa, byl ještě zajímavý i emotivní. Ale proč se sakra sci-fi část po opuštění Země musela sadisticky, zvráceně zvrhnout? Třeba život, kdy Mila poslali neprávem do vězení na asteroidu k vězeňské kolonii bez pravidel, a tam ho znásilňovali a pro zábavu posílali "plavat" do otevřené vesmíru, vyrvali mu oko, udělali si z něj otroka pro všechno? To bylo jenom nechutné a nechápu, co to dělalo v jinak humorné knížce. Potom život pod obchodními kartely na měsíci Jupitera, kde taky vládl sadismus a sexuální sadismus. Extrémně přehnaný. Naprosto bych chápala, že Milo prožil nějaké životy jako otrok, oběť zločinu, v područí diktátora, potřeboval poznat výšky i pády, aby dosáhl Dokonalosti, ale tyhle životy už zněly vyloženě jako pornofetiš mučení. Proč to tím sakra autor zkazil? Na tohle "jsem puberťák a je to hustě za hranou" jsem už asi moc stará.
Naštěstí to ještě vyvažovaly kapitoly Suzie, které se začaly objevovat, když propadla depresi, rozhodla se seknout se smrťáctvím, zděšeně zjistila, že u Vesmíru jí to neprojde, a prokládala to vzpomínkami na pokusy žít mezi lidmi ještě jako Smrt. Byly totiž pořád docela vtipné, po jejích nenucených narážkách na okolí jsem padala smíchy a šlo očekávat velmi snadno dobrý i špatný konec. Který mi nakonec udělal za oba dva radost. Jenom kdybychom se obešli bez toho věčnýho znásilňování!
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat