Jennifer Fawcett - Schody do temnoty

Originální název: Beneath the Stairs
Rok vydání: 2022
Český překlad: 2023

Další kniha z výprodejové nálože hororů od Dobrovského se snažila navodit pocit klasického hororu se strašidelným domem, jenže měla spoustu problémů. Taky jsem si spálila krk při jejím čtení u vody, respektive při tom, když jsem se hodně snažila začíst do ne tak poutavého začátku, takže úplně nadšená nejsem. 

Clare zjistila, že její stará kamarádka Abby se v Oktagonu, jistém strašidelném domě s temnou pověstí, pokusila o sebevraždu, a tak vyráží do svého rodného města Sumner's Mills, kde Oktagon stojí. Sice už dlouho přítelkyně nejsou, ale před cestou do Oktagonu jí Abby poslala několik podivných e-mailů a Clare si hlavně pamatuje na děsivou událost, kterou tam zažily už před dvaceti lety. Tehdy jako spousta dětí vyrazily do opuštěného domu v lesích z hecu, když zjistily, že v něm kdysi měl jeho vlastník zabít svou ženu a dcery. Našly tam přitom podivné, těžké dveře do sklepa, které se samy otevřely, a Clare, tou dobou na Abby naštvaná, je za ní zabouchla. Ač ji nakonec dostaly ven, Abby tam něco poznamenalo, a jako by to nebylo málo, ještě tentýž večer se do domu vydaly znovu. Abby přitom znovu skončila v podivném sklepě a nějaká její část už odtamtud nikdy nevyšla. 

Protože se jejich cesty rozešly brzy na to, Clare se snažila na celou záležitost zapomenout, zatímco Abby propadla závislostem a psychickým poruchám a nakonec se do domu vrátila, aby se tam podle všech ve sklepě předávkovala. Clare tomu ale nevěří. Abby dosud vždy vyloženě dávala na odiv, jak si hodlá ublížit, aby se k ní hned seběhla rodina. Rozhodne se proto prozkoumat, co se v jejich dětství vlastně stalo, jak je Oktagon mohl tak pohltit. A to může jen tehdy, když se jí podaří rozkrýt jeho temnou historii sahající mnohem dál než k jedné vyvražděné rodině, za níž dost možná stálo něco ještě horšího než si všichni myslí. Protože jenom tak může konečně uzavřít, jestli je zodpovědná za temnotu, která Abby pohltila, nebo se ve sklepě schovávalo něco, co obě dvě vedlo.

Dřív, než jsem si mohla všimnout tohoto děje, jsem si ale všimla něčeho, co má na svědomí příšerný nebo neexistující editor. Z vět vypadávají slova, předložky, zájmena, občas je něco špatně vyskloňované. Dřív jsem vídala tyto problémy hlavně u nakladatelství Omega, Fobos tomu ale teď taky nasazuje korunu, není to zdaleka první případ. Další problém tvořil ne moc zajímavý začátek. Než se kniha konečně trochu otřela o Oktagon, Clare se roztahaně vracela do rodného města, skákala mezi přítomností a dvacet let starou minulostí mezi puberťačkami a mě to ne a ne zabavit. Doufala jsem v nadpřirozeno, duchařinu, zjišťování pravdy schované za starou tragédií, ne v babrání ve starých vztazích. To opravdu nebylo pro mě.

Potom, po více než sto stranách, se konečně objevilo i něco záhadného. Na scéně se ukázal onen muž odsouzený za vraždu své rodiny, Clare začala bádat v historii domu, kontaktovala jeho starou majitelku, postupně se rozvíjel i příběh jeho neurotického stavitele a jeho katastrofálního vztahu plného výbuchů vzteku, tenhle výlet do 30. let mě obzvláště bavil, naznačila se ještě temnější stránka, a přidaly se náznaky, jak dům některé, kteří do něj vstoupí, tak trochu posedává. Něco tam vidí, něco se jim stane, na něco narazí a hrozí jim zničením. 

Začala jsem mít za to, že dům buďto nějak prosákl zlem, které v něm páchal jeho stavitel, nebo tam stále straší zlý stavitel a jeho první oběti. Takovou cestu jsem viděla jako správnou. Zajímavou. Stránky konečně ubíhaly, bavilo mě to, chtěla jsem vyřešit záhadu a propojení mezi ní, Clare a jejím konečným vyřešením traumat, přežitím Abby a vůbec "otravou" spousty lidí z okolí. Asi tři pětiny mě tak hodně bavily, i flashbacky před dvaceti lety se do nich už skvěle hodily. Autorka konečně vytvořila prostor, v němž do sebe mohly dílky zapadávat, v němž se mohly projevit osobnosti postav (na začátku byl také problém si je neustále neplést) a jenž vyvolával zvědavost.

A nakonec přišel závěr, který to zase potápěl. Poměrně klasicky Clare přišla na to, co se v domě doopravdy dělo, kdo za to kdy doopravdy mohl, kdo byl obětí, došlo jí, proč to na některé působilo a co je tahalo zpátky, co v Oktagonu vídali. Přišel onen pocit osvobození, slunečních paprsků a nového nadechnutí po líté finální bitvě vůlí. Jenže se úplně smetly ze stolu důsledky. Clare nikomu neřekla, kolik lidí v Oktagonu jeho stavitel zavraždil, jak zvrácený člověk to byl, že v okolí 70 let šlapou po mnoha tajných hrobech, protože proto. S nikým nemluvila o zjištění, že onen odsouzený otec je nevinný, však ho propustili umřít do důchoďáku, když se našly procesní vady, tak koho to zajímá. Po dvaceti letech traumatu, špatných vzpomínek a po sledování toho, k čemu můžou nevyřešená tajemství vést, mávla rukou, jak zvěrstva se prostě stala, na co je objasňovat, radši si uděláme miminko a nový barák. Nějak mi to tam nesedělo. Nějak v tomto závěru všichni jednali na baterky.

Mé hodnocení: