Michael Crichton - Pojídači mrtvých

Originální název: Eaters of the Dead
Rok vydání: 1976
Český překlad: 1994

Tuhle krátkou knihu jsem četla už podruhé, je to docela jednohubka, a užila jsem si to ještě víc než poprvé. Opět se totiž jedná o historickou fikci, která je od Crichtona obvykle zajímavá a zábavná, a tentokrát rovnou z prostředí vikingů, zprostředkovaná arabskýma očima. 

Crichton v této knize tvrdí, že zprostředkovává část rekonstruovaného rukopisu Ahmada Ibn Fadlána, vyslance bagdádského kalifa, kterého během jeho cesty k Bulharům na Volze do své společnosti zařadili či spíše unesli Normané vyrážející na sever do boje s děsivými démony přicházejícími po nocích s mlhou do jejich domovů. Démoni zvaní také wendoll nelítostně vraždí vše, co najdou, jsou zdánlivě neporazitelní, všichni se jich bojí, nicméně teď se jim musí i s Ibn Fadlánem postavit, odolat jejich zběsilým, zvířeckým útokům, a zabít jejich matku, která je na ně posílá. 

Ibn Fadlán tedy popisuje svou cestu k Volze a poté Normany, kterými tu měli být ruští vikingové, jejich kulturu, zvyky, cestování s nimi, architekturu, náboženství, i krkolomné dorozumívání, když jen málo z nich umí alespoň částečně nějaký stejný jazyk jako Ibn Fadlán. Vedle samotného dobrodružství, tedy boje s démony, tak přináší i poznámky o každodenním životě od zvyků u jídla, při cestování, mytí, oblékání, přes styl vyjadřování a myšlení až po přístup ke smrti, pohřebním rituálům, sexualitě, společenské hierarchii. A v závěru k tomu Crichton přidává poznámky, v nichž dovysvětluje různé pojmy a nebo odhaduje, jak moc důvěryhodné sdělení Ibn Fadlán přednesl. 

Údajně, a tohle jsem neověřovala, je pravdivá zhruba existence Ibn Fadlána a jeho putování k Volze, kde se setkal s ruskými Vikingy. Fikce, ať už kompletní nebo částečná, má nastávat tam, tedy o jeho nuceném cestování na sever, o účelu jejich cesty, o jeho poznatcích o jejich kultuře. Nevím tedy, jestli jsou to poznatky autentické, Ibn Fadlánovy, a nebo výmysl autora, který je vzal z jiných historických pramenů. A největší fikce má být jejich setkání s mlžnými démony, kterými, jak naznačuje text a hlavně posléze analýza poznámek, jsou neandrtálci přežívající v malých skupinách do raného středověku. Ovšem mně nevadí, jestli je to víc fikce než historie, nemyslím, že historická fikce vycházející jenom z části z reality, aniž by to přiznala, je kvůli tomu špatná.

Zaujal mě tedy příběh, jakmile jsem si zvykla, že jde spíš o strohý cestopis a ne o román, takže není moc podrobný, spoustu věcí přeskakuje a snaží se o historickou autenticitu, tudíž si nevšímá ničeho, čeho by si nevšímal tehdejší Arab nebo to nepovažoval za zmínky hodné. Byl celkem rychlý, lidový dobrodružství plné objevování cizích zemí, cizích lidí a nakonec děsu i boje. Šlo si užít děj, hlavně třeba sestup po útesu k poslednímu boji s wendollem utkví v paměti, autorovu verzi kultury specifické části vikingů i jeho verzi neandrtálců. Jenom byl trochu moc useknutý a autor se vyvlékl z lepšího závěru jednoduše tvrzením, že takto náhle nalezený rukopis končí. 

A jednak mě zaujaly i vysvětlivky, vědecká analýza vikingů a neandrtálců. Na začátku autor popsal Ibn Fadlána, jak měl jeho rukopis údajně procházet historií, objevovat se a čelit pokusům o falšování, potom udělal malou odbočku k vikingům a k tomu, jakým způsobem na ně mohli v tehdejší době nahlížet Arabové a jak obě strany vnímaly odlišné kultury, a na konci se zase věnoval neandrtálcům, nálezy jejich pozůstatků, úvahám, jestli skutečně mohli do raného středověku přežít, jak by to bylo možné. Líbilo se mi, jak v závěru popisoval, zda Ibn Fadlánův text, nálezy dalších odborníků napříč historií a jejich závěry o neandrtálcích a starých kulturách jsou věrohodné nebo zkreslené jejich vlastními předsudky, jak funguje vědecká metoda, jak kdo interpretuje jaké důkazy a k čemu bylo možné v době vydání knihy dojít. Tedy to byl ve výsledku částečně zromantizovaný, částečně interpretovaný záznam o cestě Ibn Fadlána doprovázený akademickým rozborem dotčených témat, a já ho klidně můžu doporučit.

Mé hodnocení: