Protože jako u všech e-knih, které dostanu od Dobrovského, znám dopředu jen název, myslela jsem si, že jde o další variaci Drákuly, další předělávku klasického příběhu. Tak tomu není, toto je nový příběh bez Drákuly, a jestli je to hon vůbec na nějakého upíra, nebo kolem rumunského hradu Bran řádí něco jiného, se ukáže. Také je to druhý díl (zatím) čtyřdílné série o děsivých forenzních případech hlavní hrdinky, nicméně je to samostatné dobrodružství. Lze číst izolovaně a o nic nepřijít.
Už ve vlaku se ale objeví první mrtvý s probodenou hrudí. Krátce po příjezdu najdou zase v městečku jednoho ze studentů, jenž vypadá, jako by ho vysál upír. Což není poslední tělo nebo zmizení. K tomu se kolem Audrey točí spousta zvláštních lidí - až podezřele nadšená Thomasova sestra, její milenka, jež si na hradě hraje na služebnou a cosi zuřivě skrývá, zdánlivě ztřeštěná děkanova chráněnka, princ Nicolaeu, údajně dávno zaniklý Dračí řád. Možná dokonce ani Thomasovi se nedá věřit, protože jak Audrey zjistí, je s Vladem Drákulou vzdáleně příbuzný. Jenže pokud neodhalí, jestli se po škole prochází nemrtvý upír a nebo zvrácený zabiják, a pokud neidentifikuje, kteří lidé jsou opravdoví nepřátelé, což není vůbec snadné, když v ní případ vyvolá staré děsy a představy z doby řádění Rozparovače, mohlo by ji to stát nejen místo na akademii. Především život.
Jak už jsem předeslala, první díl jsem nečetla, což neznamenalo problém. V příběhu se dalo snadno orientovat a zmínky o případu s Jackem Rozparovačem byly jen narážkami, jaké dávaly tušit, že nějaký předchozí díl existoval, ovšem děj na něj nenavazoval. I tak mě začátek moc nechytil. Připadal mi roztahaný, uondaný. Audrey neustále opakovala, jaké má trauma, jak se ho snaží překonat, jak vídá věci, které jí předkládá traumatizovaná mysl (někdy skutečné, někdy ne), jak se snaží rozptýlit prací s mrtvolami a forenzním výzkumem, jenže prakticky hromadou slov pořád dokola opakovala jen tohle vágní nic. Příliš dlouho se topila paradoxně na povrchu svých pocitů, bála jsem se romantického příběhu na pozadí krve.
Až po příjezdu do Rumunska se to změnilo. Audrey se sice dál vrtala ve svém traumatu, nicméně s rozpoutáním záhady a vražd vše dostalo spád. Její úvahy fungovaly spíš jako vhodné přestávky při hledání stop. Navíc přestaly být jen vágní, soustředila se na hromadu věcí, se svými děsy bojovala a srovnávala je s aktuální situací a s představami o budoucnosti. Tudíž i podzápletka o vztahu s Thomasem, kdy se nejprve snažili zakrývat vzájemné city, potom je vyznávali, potom se Audrey bála zapojení jeho rodiny do zločinu a potom o jejich život, působila coby potřebná intermezza. K nimž stále přistupovaly obě postavy svým osobitým stylem vhodným pro prostředí a dobu a rozhodně se v nich výrazně ozývaly okolnosti. Namísto romantického příběhu na krvavém pozadí tedy šlo o krvavou romanticko-gotickou záhadu.
Jakmile jsem se proto dostala přes úvod, kniha mě hodně bavila. Zajímalo mě, kdo je zabiják, co se na hradě děje, jestli se do Rumunska vrátil Drákula nebo se tam motá sériový vrah. Zaujala mě spousta věcí, jaké si autorka přimyslela k některým skutečným reáliím - jako labyrint chodeb a pastí pod hradem, zejména komnata s kostěnou zahradou, způsob výuky, propletená komplikovaná historie rodů některých postav. Tím vším k tomu nechávala Audrey proplouvat působivě, nechala ji snažit se o vlastní tajné vyšetřování přece jen stále omezené jejím postavením a pobytem v cizí zemi, ale ani jednu její stránku nijak nepřeháněla. Neudělala z ní karikaturu anachronistické Mary Sue ani Dámy v nesnázích. Naopak mě hodně zaujal její stále přítomný strach, že pokud by se rozhodla podlehnout svým citům, třeba si i zachránit život prostým útěkem domů, zda by tím nakonec nepřišla o těžce vydobytou relativní samostatnost. A samozřejmě musím vyzvednout dialogy. Přirozeně plynuly, rozhovory bavily, hlavně Audrey a Thomas po sobě organicky házeli skvělé sarkastické poznámky. I záporáci nebo jen antagonisté zněli zajímavě, realisticky, tak, že jsem si je užila. Také mě příjemně překvapilo, když se na konci některých kapitol objevily fotografie nebo kresby míst nebo nástrojů, o nichž se v knize mluvilo, což dost pomáhalo si představit, co se přesně na stránkách děje.
V závěru jsem si tak poznamenala akorát dvě námitky kromě trochu vágnějšího úvodu, a to snadno pominutelné, tudíž si vlastně ani nemám, na co stěžovat. Autorka sem tam nevychytala drobné detaily - na začátku po pozdním příjezdu na hrad například chtěla Audrey navštívit Thomase v jeho pokoji, protože asi není večerka, a tak tam snad může zajít i v noci, aby se o pár stránek dál několik odstavců držela "vzrušující" podzápletka, když jí vzkázal, aby ho navštívila, a ona mučivě zvažovala, jak tragicky by jí pošpinilo pověst, kdyby ji chytili se k němu bez doprovodu za tmy plížit, jak je to nepřijatelné. Vždyť před pár dny to znělo, jako že v tom není problém? Nebo vystupování záporáka, vraha, v závěru, kdy dával smysl motiv, ale už moc ne příliš náhlá šílená hysterie. A druhá námitka se vztahuje k formě - když si postavy četly dopisy, což vzhledem k době bylo docela časté, místo pouhého přepisu byly "otištěné" na stránkách různými "fonty ručního písma", bohužel často špatně čitelnými i po zvětšení.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat