K Vánocům jsem si rozhodla rozšířit sbírku Kinga o tři tituly a největší z nich je Ostrov Duma Key. Ten mnoho lidí označuje za docela nudný, ale protože v ústředí je pro jednou činnost mně docela blízká - malování, rozhodně mě zaujal.
Jenže zjistí ještě něco jiného. Některé obrazy jsou zkrátka jen obrazy. Ale někdy ho do chybějící ruky popadne neutišitelné svědění a on potom namaluje věci, jež sice nemůže znát, ale o nichž zároveň ví, že jsou skutečné. Nebo věci, které nedokáže tak docela vidět každý. A nebo věci, které se skutečnými stanou až teprve díky jeho obrazům. Samozřejmě ho taková schopnost vyděsí, zvlášť, když mu nečekaně dá nahlédnout do nepříjemných úmyslů některých jeho známých. Na druhou stranu ale může činit i zázraky, třeba když jen pouhou kresbou nechá zmizet kulku uvízlou v mozku svého nového přítele Wiremana. Jenomže pravý důvod, proč ostrov jeho schopnosti probral a tak moc zesílil, je mnohem zvláštnější a děsivější. To Edgar začne pomalu chápat nejen díky podivným pocitům a útržkům vzpomínek Wiremanovy zaměstnavatelky Elizabeth, jíž ostrov patří. Také díky stupňující se děsivosti jeho obrazů a lodi duchů, kterou vídá u zálivu a z níž ho nakonec přijde pozdravit sama nenasytná bohyně smrti.
Ta jako záporák vůbec nebyla špatná. Jakási děsivá bohyně, využívá nadání některých malířů k tomu, aby uvedla v život hrůzné věci a zabila spoustu lidí - získala jejich duše na přízračnou loď Persefona nebo Perseus (nejistota a nevědomost o podstatě nebo vůbec jméně zla je taky lákavá), přičemž její porážka spočívá v docela jednoduchém úkonu, jen na něj přijít a odhodlat se. Protože zjevování přízračné lodi, utopených obětí a namalovaných hrůz mohlo snadno odradit. Přitom to nebyl až příliš nechutný nebo příliš otevřený horor - naopak spíš plíživý děs, jenž Edgar cítil, když si začal uvědomovat podstatu svých obrazů, nejisté hrozby, jaké se někdy vyplnily, nebezpečí prýštící z kreseb, jaké ani neplánoval, a vedle toho i zároveň schopnost použít tohle nadpřirozené nadání na Dumě k dobru a k boji s oním nebezpečím. Celkem vynalézavý boj malovaného zla malováním překážek a překonáváním vlastních traumat.
I Edgarův příběh byl docela zajímavý. Jeho vypořádávání se s amputací, rozpadem manželství, těžkou rekonvalescencí, novým začátkem na Dumě mě vůbec nenudilo. Ani postupné spřátelování se zvláštním Wiremanem, jehož si nelze neoblíbit, stejně jako třetí "hlavní protagnistku", Elizabeth s alzheimerem. Tato kombinace netradičního pečovatele s kulkou v hlavě zajišťující mu telepatii, bývalého stavitele bez ruky zajišťující mu schopnost nechat obrazy ožít, a senilní dámy, která se tak dlouho snažila zapomenout, že se kdysi musela s děsivým zlem "Perse" poprat, až si teď těžko vzpomíná, zatímco se "Perse" probouzí, jednoduše fungovala. Dokonce mezi ně plynule zapadl i klasický prvek strašidelného domu - starého sídla Elizabeth a jeho rodiny ukrývající všechna tajemství o jejich děsivém osudu, jaký pro ně Perse přichystala. A mě zkrátka hrozně bavilo odhalovat, jak na Dumě zlo začalo, což se odehrávalo v krátkých "mezikapitolkách" Jak namalovat obraz z minulosti, a zároveň spolu s Edgarem odhalovat, jak tam zlo působí i nyní.
Někomu by tak mohl vadit leda hodně pomalý postup. Většina knihy je o vzpamatovávání Edgara z vážných zranění, ze ztráty paměti, potom malování Edgara na Dumě a menší či větší náznaky, jak to v něm probudilo spojení a nadpřirozenou schopnost. A King takto často knihy zbytečně natahuje a otravuje tím. Mě to kupodivu bavilo celé. Velmi dobře se mi to četlo, možná díky výše uvedeným kladům a stejnému přístupu a stejnému nulovému povědomí k umění jako Edgar, prostě začnu čárat a ono to nějak dopadne, mi kniha nepřipadala roztahaně a rozplizle, naopak plynule. Chtěla jsem klidně ještě déle sledovat jeho vztah s Velkým růžákem, podivné přátelství, ponořování se do minulosti Dumy. Číst víc o jeho tvorbě při boji s vlastním mozkem. Nějak mě to všechno hodně oslovilo. Nicméně uznávám, prvních 450 stran by šlo výrazně zkrátit a dostat se k "opravdovému ději" v závěru.
Jedna věc však hrozně rozčilovala i mě. King ve vypjatých momentech s důrazem na čas zdržoval tím, že Edgar nemůže nic důležitého vysvětlit nebo udělat, protože se musí neodkladně najíst a neexistuje, aby mluvil nebo myslel při jídle. Tudíž čteme, jak jí, má hrozný hlad vyvolaný nadpřirozeným kreslením, jak řeší, co bude jíst, a vysvětlení odkládá o 3 odstavce, i když má posledních 30 minut, ale nemůže říct ani slovo, dokud nesežere půl kuřete. Jen tak coby samoúčelnou zdržovačku, jelikož na nic tyhle scény neměly žádný dopad. S tím jsem se setkala u více autorů a je to strašně otravné, levné, nesmyslné. Přece když už musím zdržovat ohromným důrazem na jídlo a samoúčelně zmiňovat, jak se musí najíst, snad nic nebrání žvejkat kus chleba a při tom pokračovat ve vysvětlování. Obzvlášť, pokud hrozí, že jestli to nestihnou do deseti minut, zlo vyhraje. Méně často se alespoň objevovalo "a zbytek odložíme na příště, teď si jdu dáchnout", ale i to mě frustrovalo. Samoúčelné odkládání odhalování toho, co se děje, čistě jen kvůli natahování počtu stránek.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat