První díl série Parte (čínsky je dílů už asi 5, česky zatím jen 2) jsem teď přečetla četla podruhé, poprvé mě zaujala už neotřelým přebalem. A časem si určitě pořídím další. Protože jde o velice zajímavou detektivku s poměrně originální zápletkou a mě rozhodně zajímá, kdo je vrah.
Eumenides evidentně policii vyzývá znamená to pro něj víc než jen zabíjení. Jde o něco osobního. Nikdo však netuší proč. Dokud si Pchej poprvé po osmnácti letech neuvědomí drobnou nesrovnalost v čase, dokud se Muová sama nevydá po nanejvýš nebezpečné stopě, když Eumenides vyvěsí další parte, dokud Chao neobdrží výzvy, které nemůže ignorovat, pokud si nepřeje pohřbít celou svou dosavadní kariéru, a dokud všichni nepochopí, že Eumenides už kdysi dávno rozehrál velice dlouhou a trpělivou hru, do níž zatáhl i ty, kdo o ní neměli ani tušení. Ale také někoho, kdo nejen, že o ní věděl, ale kdo se rozhodl od Eumenida učit.
V první řadě bylo nutné překonat při čtení můj obvyklý problém s čínskou/jinou východní literaturou - jména. Čcheng, Čeng, Chao, Pchej, bratr Chuo, prvních pár stránek se všechno neskutečně pletlo, protože s takovými jmény moc do kontaktu nepřicházím. Proto hodně prospělo druhé čtení. Podruhé je totiž šlo ještě rychleji rozřadit, zvyknout si, ke každému si přiřadit nějaký jasný znak, každá z takových postav byla dostatečně vyobrazená s vlastním charakterem. A pak se rozjela skvělá detektivka.
Vrah mstitel provokuje policii neuvěřitelnými kousky, dokázal vraždit a uniknout i v pečlivě hlídaných situacích a policie zůstávala bezradná, až zpětně si uvědomila, jak je snadno převedl. Bavilo mě tak odhadovat, kdo to může být. Jestli v tom nemá prsty Chao nebo Pchej, protože se oba místy chovali trochu zvláštně a u obou se našlo spojení s některou z Eumenidových obětí. Potom přemýšlet, jak se vrahovi podařilo zabít svůj předposlední cíl včetně elitního policisty. Sledovat jeho narušenost při nalezení pozůstatků jeho obětí. Spolu s Pchejem přijít na nesrovnalost v časech, po čemž se otevřely nové, či spíše staronové možnosti podezřelých. Snažit se vymyslet, co to může znamenat, jestli na pozadí nečíhá stará známá postava a jakou by mohla mít po osmnácti letech motivaci. Zároveň i sledovat policejní manévry při pokusech ochránit tři cíle a číst, jak mazaně mezi nimi Eumenides proklouzává. Zejména ten poslední, kdy i cíl měl vlastní bezpečnostní opatření, která policii nesdělil, a to dohromady přivodilo jeho zkázu. A samozřejmě v závěru objevit další zvrat, kdy hra vůbec nekončí, protože ať už Eumenida chytí nebo ne, stihl si vychovat následovníka.
Dost mi vyhovovalo i to, jak se kniha zaměřovala v podstatě výhradně na děj. Neřešila žádný zvláštní vývoj postav, vůbec ne vztahy mezi nimi. Nový tým 18/4 spolu komunikoval na konci stejně jako na začátku, nijak zvlášť se nesbližovali, do ničeho netahali osobní vztahy nebo emoce, nanejvýš si zpřesnili obrázek o tom, jací jejich kolegové jsou a co od nich čekat. Každá postava byla na konci stejná jako na začátku, nikam se zrovna neposunula, opět nanejvýš reagovala na to, co se nově dozvěděla. Přišlo mi, že šok, překvapení, znovuotevření bolestivého traumatu nebo obavy z prozrazení tajemství moc neprožívali. Sice o nich vedli třeba i vnitřní monolog, ale pořád relativně neemotivním způsobem v souvislosti s vyšetřováním, až na pár výjimek. Pokud by takovou situaci popisovala většina jiných autorů, byla by mnohem vyhrocenější, docházelo by k emotivním střetům, postavy by se brodily traumaty, což se tu přímo nabízelo. Nevím, nakolik je to vyloženě autorem a nakolik případně čínskou kulturou, ale mně se to líbí. Věnovat se hlavně ději mám vždycky radši.
Mé hodnocení:
Čeng a Čao se nepletou, jinak souhlas.
OdpovědětVymazat