Originální název: Skalpeldansen
Rok vydání: 2012
Český překlad: 2020
Tato kniha silně připomíná Kingův román Temná půle. Což je pochopitelné, protože autorka je velká fanynka. Jenže zatímco u Kinga to fungovalo a skvěle zapadalo do jeho obvyklých děl, zatímco King svého spisovatele s "temnou půlí" výborně vybudoval, Milewski se to nějak nepovedlo.
Jonas se tak ocitá v noční můře. Nemůže přece dopředu vědět, že se stal nějaký zločin, a popsat ho, zvláště v takových podrobnostech. Nemůžou mu do hlavy naskakovat obrazy posledních chvil reálných obětí a Carla Cederfeldta. Nemůže vídat jeho černý hummer. Ten i Carla si vymyslel. Nemůže po něm nacházet stopy! Leda by byla pravdivá jedna ze dvou možností. První, příšerně děsivá - zbláznil se, ve skutečnosti v nějakých záchvatech vraždí sám a nevzpomíná si na to. Což se alespoň dá řešit, mohl by se udat, vydat se do rukou bachařů a psychiatrů, a ti by zařídili, aby jeho neovladatelné řádění přestalo. Druhá, ještě horší - Carl existuje a je s ním podivným způsobem spojený. Jenže jak by to bylo možné? Jonasova jediná šance je ponořit se do své minulosti a najít odpověď na jednoduchou otázku, kam na své nápady vlastně chodí.
Tahle kniha je tedy jednoduše... krev a brutalita. Což není nutně špatné. Premisa o balancování mezi šílenstvím a spiknutím patří dokonce mezi mé oblíbené. Když jsem rychle pochopila, v čem zápletka vězí, bylo celkem napínavé sledovat, jestli za vším stojí zlé dvojče (což znělo hned nejpravděpodobněji), jestli je Jonas šílený, nebo jestli je to nadpřirozené a literární Carl se stal skutečností jako George Stark v Temné půli. Ovšem bylo to zdlouhavé a někdy kolem půlky jsem měla jasno. Protože autorka nic moc nepropracovala. Nejdřív se hrozně brodila Jonasovým spisovatelským blokem a vymýšlením, jak ho překonat, to se příšerně táhlo, trvalo mi neúměrně dlouho se přes tuto část dostat. Potom začalo jít o až samoúčelně brutální, přesto nijak napínavou či hororovou podívanou, kdy je čtenáři trochu špatně a žádná z postav ho moc nezajímá. Asi šlo o tematický úmysl, že zobrazené násilí bylo až nudně nesmyslné, ale nefungovalo to. Vlastně nelituji nudného Jonase, nijak mě nevzaly důvody Carla, ačkoli v knize s lépe uchopenou psychologií postav by byla jeho minulost citelná tragédie, o jejich rodiče nemám zájem já, děj a vlastně ani oni navzájem, všichni jsou hrozně ploší, jako by se i autorka nutila je do knihy zařadit.
A závěr sice docela dobře vidím v nějakém filmu, jenže krom završení řady přehnaně, až únavně brutálních scén (mučení matky a potom řežba, kde k půlce zranění dojde prakticky omylem, rozhodně únavné bylo), se nestane nic moc. Žádné vysvětlení, proč je takový Carl a jaký vztah k násilí má Jonas (mírně se o to otře dětská příhoda s cikánskou holčičkou, ale kromě vysvětlení "jak proběhla zlomová událost" nedá žádné odpovědi o jejich sklonech), nebo jak fungovala Carlova manipulace Jonasem na dálku. Ostatně to, že Carl byl schopný nějak využívat spojení dvojčat, projektovat do Jonase myšlenky a obrazy, a někdy přebírat jeho vědomí, v kontextu celé knihy nezapadalo. To vše zakončeno snahou o šokující zvrat, jenž ale čekali všichni, pro něž to není první thriller.
Problém jsem měla i s psaním. Jeho jednoduchost mi nevadí, ovšem autorka hrozně často opakuje. Paradoxně, protože takovým stylem píše i Jonas a sám ho označuje za mizerný. Zbytečně rozvláčně popisuje místa, často a nepotřebně opakuje názvy ulic, čtvrtí, jména, a to celá předlouhá, několikrát na jedné stránce, v jednom dialogu, v jedné větě, ačkoli to bije do očí a není to třeba. Její věty mi často zněly pokrouceně. Prý pracuje v marketingu, tudíž to celkem dává smysl. Neustálé bombardování konzumenta tím, co chce prodat, má zažité - což je literárně bohužel úplně mimo. Stejně jako několik oddechových scén, kdy se úplně vedlejší postavy bavily překvapivě do hloubky o své práci v reklamce - jediná pořádná hloubka, jakou doopravdy zvládla. Nerelevantní.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat