Další z detektivek, kde hlavní postavu představuje detektiv, ale případ nevyšetřuje úplně oficiálně jako součást své práce, víceméně se do něj spíš vecpe ze zájmu. Tady ještě z toho důvodu, že cítí podobnost situace oběti se svým vlastním traumatem z dospívání. Což je celkem fajn, ovšem pokud kniha hlásí, že je to mrazivý thriller, dost jí chybí. Za mě je to detektivka zaměřená na soukromý pohled jedné agentky.
Anna a její starý kamarád a nynější šerif se ovšem nehodlají vzdát. Cameron je jejich prioritou, vytyčí si za cíl najít ji živou. Už jen proto, že jedním ze zásadních momentů jejich dětství bylo zmizení a vražda jejich kamarádky Jenny. A protože Anna sama potřebuje rozptýlit od všeho, co se jí stalo, a propracovat se vlastním traumatem spojeným s Mendocinem, rozhodne se připojit k šerifovi jako zvláštní poradce a pustit se po stopě, třeba i takové, k níž by oficiální policejní postup úplně nemohl kráčet. Jenomže se jí případ začne dostávat až příliš pod kůži. Její minulost se začne slévat s Cameroninou přítomností. Je pro ni čím dál těžší oddělit realitu od jejích předpokladů, vystavěných spíš na sobě než na pohřešované. Aby případ zdárně vyřešila, bude muset zvládnout především sama sebe a prohlédnout své vlastní chyby. Což je něco, s čím má Anna vždycky problém.
Skutečně to tedy nebyl thriller, ale detektivka. Pátrání po zmizelých děvčatech, která spolu můžou ale nemusí souviset. Což se mi zalíbilo, až do konce nebylo jasné, jestli Cameron, Polly a Shannan unesl jeden člověk, nebo je pachatelů více, když každá byla jiného věku a k jejímu únosu existovala jiná příležitost, nebo jestli Cameron vůbec byla obětí nějakého trestného činu. K žádné neexistovalo moc důkazů, k odpovědi bylo nutné se prokousávat přes jejich minulost a rozbor jejich problémů. Tudíž spíš než vyšetřování jako takové to byl vhled do duše problémových dívek ve specifické situaci - adoptovaná nebo opuštěná alespoň jedním rodičem, hledající sama sebe, bez finančního nebo emocionálního zajištění v rodině s horou dalších potíží. Do čehož Anna dost dobře vidí a umí se vcítit, protože prošla několika pěstouny poté, co se jí předávkovala matka.
K tomu asi má kniha klást důraz na to, jak zranitelné jsou takové děti a puberťáci co se týče sexuálního násilí a i Anna se k němu často vrací. Nakonec to skutečně bylo motivem. Jenže kromě neustálé Anniny snahy vysvětlovat přátelům a rodinám, proč to tak bývá, proč může dítě hledat cestu skrze sex/vztahy, jež samo sotva chápe, nebo proč se snadno dá využít jeho trauma k manipulaci a jak vůbec jsou predátoři schopni identifikovat a navnadit své obzvláště zranitelné oběti, to působí skoro až náhodně. Jako že se Anna rozhodla, že šlo o únosy se sexuálním motivem, a tak to tak prostě bylo, což autorka mimochodem na konci, skoro v doslovu, potvrdí. S tím má kniha celkově velký problém, myslím s Anniným přístupem a závěry tvořenými z něj. Místo aby stavěla opačně, nechala závěry a přístup vyplývat z okolností, což působí hrozně nepřirozeně.
Anna se silně vžívá do obětí, nepochybně má dobrou intuici a dává jí to možnost i čtenáři vysvětlit pubertální zranitelnost. Což by neškodilo přečíst vůbec nikomu. Jenže je to stále detektivka, snaží se vyšetřovat trestný čin, a to se moc nedaří. Anna si vyšetřovací verze cucá z prstu, jen aby se k nim obsesivně upnula. Jediný důkaz, jaký přikládá, je intuice a pocity, že "taková děvčata taková jsou, to vím podle sebe, a predátoři postupují takhle, tudíž se to určitě stalo i tady", a to i v částech, kde kniha nenaznačuje, jestli k trestnému činu vůbec došlo. Mimochodem nenaznačuje to až do samého konce, vyšetřování se nepohne nikam, dokud Anna úplnou náhodou nenarazí prakticky na přiznání úplnou náhodou potkaného pachatele. A tohle mě docela otravovalo. Jak si Anna vybájila rozpoložení oběti, co se jim stalo, prakticky i pachatele a příčiny, ačkoli nic ničím nepodložila, maximálně špatnou rodinnou situací. Dokonce ještě byla frustrovaná, když policie slepě neběžela za ní, ale požadovala důkazy a vyšetření i ostatních možností.
V závěru se to kniha pokusila trochu napravit. Anna uznala svou obsesi, jak jí likviduje život a nevede nutně ke správnému postupu. Uvědomila si, kolik věcí přehlédla, jelikož víc sledovala dojmy než fakta. I tak ale jen málo kritizuje takový přístup, Anna stejně měla nakonec pravdu, a tak vznikl dojem, že má pravdu vždycky. Zatímco děj to popíral jen sem tam v nedůležitých momentech. S čímž se bohužel pojí celková nevýraznost knihy. Soustředila se na Anniny dojmy a flashbacky, k dalším postavám si šlo vybudovat jen minimální vztah, nedala vůbec prostor ostatním, tudíž nikdo nikdy nenašel žádné důkazy a policejní práci nešlo sledovat moc dobře. Na té mě vlastně nejvíc zaujalo, že děj zasadila do 90. let, a tak se museli potýkat s překážkami, s jakými si snadno dnes poradí technika a databáze. Naopak se dlouho zdržovala u Anniných rozvláčných srdcebolných monologů při návštěvách věštkyně, vlastně trochu odflákla i Annu. Zatímco se neustále vracela k dvacet a více let staré minulosti, skoro po celou knihu ignorovala, jak právě přišla o dceru a manžel se synem jí řekli, ať radši někam odjede. Víc než na rozvinutí toho, co doopravdy předložila v ději, mnohem víc než na skutečný problém (až jsem si říkala, jak může být Anna tak úspěšná agentka, když tak vůbec nevystupuje) se soustředila, aby do sebe tematicky zapadala minulost se současností a depresivníma básničkama. Potřebovalo to nakopnout.
Mé hodnocení:
Uznat obsesi vyžaduje značnou dávku odvahy. Ale samotné uznání nestačí!
OdpovědětVymazat