Je to první díl docela dlouhé a nejspíš nehotové série knih o inspektorovi Maxu Hellerovi, takže si další díly shánět nebudu, navíc většina ani není přeložená. Ale pokud by měl někdo zájem o dlouhodobější závazek a spoustu příběhů, rozhodně je můžu doporučit. Protože tenhle první mě dost zaujal. Především neotřelým prostředím. Sleduje upřímného policistu na stopě vážného zločinu prát se s důsledky končící nacistické strany a poté s obsazením Rusy.
Jenže jsou i tací, kteří z vražd viní kohokoli, jen aby mohli zatknout nepřítele, odmítají propojení případů, možná tak skrývají vlastní nelibé zapojení, k tomu nejsou žádné zdroje pro vyšetřování nebo pořádná ohledávání a Max s případem nehne několik měsíců. Skoro na něj i zapomene po velkém bombardování v únoru 1945 a hlavně po příjezdu Rudé armády a pádu Třetí říše. Což Maxovi, jenž nacismu zrovna nehověl, uleví, ale zároveň to přinese další těžkosti. Tou největší přitom je návrat Staršáka a Max teď musí přesvědčit svérázného důstojníka Zajceva, že navzdory smrti a tragédiím všude kolem, navzdory touze po pomstě a lovení válečných monster, je nutné věnovat pozornost i tomuto okrajovému monstru. A poté se, bývalý německý policista a ruský důstojník v rozbombardovaném městě obsazeném Rudou armádou na samém konci druhé světové války, musí navzdory všemu chaosu pustit do pátrání a odhalení mnoha tajemství o tom, kdo všechno se v Drážďanech schovával.
Je to tak detektivka, ale vůbec ne běžná. Místo obvyklého vyšetřování spíš snaha vyšetřovat za děsivých okolností konce druhé světové v Německu, za brutálního nedostatku materiálu i lidí, a dostáváme se tak do originálního prostředí. K tomu je třeba přičíst, jak Heller musel pátrat prakticky na vlastní pěst, protože spolu s nedostatkem také neměl v prohrávající zemi nikdo zájem na chycení jednoho vraha, když všude lidé umírají denně a čelí bombardování, což je zajímavě pojaté klišé, že je detektiv zbavený funkce a někdo mu podkopává nohy. Tady to ale bylo naprosto přirozené, Hellerův nadřízený byl fanatik zatímco Heller by se rád s nacisty a celou válkou rozloučil (zejména po vlastních zkušenostech z první světové), nebyly zdroje, bylo ho třeba často jinde, když lidé hladoví, čelí tisícům uprchlíků a blížící se prohře, koho zajímá pár vražd nějakého pochybného démona. Jenže Heller, ač to chápal, nemohl opustit i bezvýznamné jednotlivce, přestat, ač musel jít proti indoktrinaci nebo zdravému rozumu akutních potřeb. To se mi na něm líbilo hodně, nebyl rozhodně dokonalá kladná postava, jen naprosto lidský, a jestli šlo o uprchlici, zdravotní sestru, falešně obviněného nebo mentálně postiženého podezřelého, nechtěl je vzdát mašinerii i když tisíce jiných se v ní ztratily. Navíc sám měl rozporuplné postoje k lidem, protože autor si dal záležet, aby nebyl žádný Gary Stu, na němž se zlé prostředí nepodepíše (prostředí nechal výrazně a různými způsoby podepsat i na ostatních postavách, což se ukazovalo čím dál víc, jak přibývala zoufalost z blížící se prohry).
Zhruba v půlce pak dokonce ještě víc převrátil moje očekávání, protože přišel nejsilnější moment, velké bombardování, po němž Heller klopýtal po zdevastovaných čtvrtích v požárech a pekelně rozpálených troskách, což byla skvělá ukázka naprosté apokalypsy uprostřed duchů, kteří jen ještě neví, že už jsou mrtví. Od toho momentu naprosté zkázy jsem netušila, jak naváže s řáděním vraha a Hellerovým vyšetřováním, protože tímhle zásahem a koncem války přišel o všechno včetně práce a musel se starat, jak vůbec přežít. Načež přišel další skvělý zvrat, seznámení se svérázným Zajcevem, který se přijel pomstít a pochytat nácky. Hellerova tvrdohlavost a snaha "dokončit resty" ho zaujala, rozhodl se ho využít k vlastnímu vyšetřování, ale tím pádem mu také pomoci s tím jeho, přičemž se samozřejmě ukázalo, že lovení Strašáka a lovení posledních drážďanských nacistů spolu úzce souvisí a stal se z toho neuvěřitelný, klasický a přesto vůbec ne klasický "brotrip". Zajcev přinesl nový úhel pohledu, byl nebezpečný, byli to v podstatě nepřátelé, přesto se až nepozorovaně sblížili, i Zajcev mě dost bavil (třeba když nerozuměl německým rčením, když ho frustrovala Hellerova tvrdohlavost a snaha zachraňovat i úplně cizí lidi ke své vlastní škodě, ale zároveň mezi řádky probleskovalo, jak umně skrývá vlastní kompetenci a inteligenci), a vlastně z nich nakonec byla dobrá pseudopolicejní dvojka. Každý sice s jiným cílem, nicméně nakonec s respektem pro toho druhého.
Chvíli mi akorát trvalo si zvyknout, jak často používá autor v dialozích vykřičník, ač to nezní, že by měl křičet nebo by věta měla být důrazná. Působí to, jako by po sobě i při běžném hovoru štěkali. Což sice v nastolené atmosféře není neuvěřitelné, ovšem i tak jsou podle mě vykřičníky nadužívané a důraz kladou na ne nejvhodnějších místech, respektive to ubírá důraz tam, kde se opravdu hodí.
Takže ve výsledku mě kniha docela nadchla, zanechala i lákavý konec, Heller se má podílet na zakládání nové německé policie pod sovětským vedením. Což určitě může stát za to, protože Heller je schopný si získat lidi tím, jak je zkrátka na straně lidí, ať už pod jakoukoli autoritou nebo ideologií, a že nevzdává, co považuje za důležité.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat