Tuto knihu, která vzala zprávy z 90. let o odhalení bývalé sovětské špionky ve Velké Británii a použila je pro fiktivní příběh života hlavní hrdinky (dáma působící jako předobraz prý byla mnohem horší a do Joan, s níž lze soucítit, měla daleko), jsem si objednala z čisté zvědavosti. Nebyla jsem si jistá, jestli mě zaujme, protože životní příběh přece jen není totéž co napínavý literární příběh. Nicméně něco v ní mě rozhodně upoutalo.
Joan dlouho váhá, jestli se s ohledem na jisté důkazy přiznat, jestli zvolit stejnou cestu jako někteří její známí a spolykat prášky, zda zapírat a riskovat veřejné vyšetřování, a samozřejmě co všechno prozradit svému adoptivnímu synovi, jenž je právníkem a snaží se jí pomoci - do doby, než zjistí, že MI5 nepřišla s úplným nesmyslem a k obvyklým emocionálním problémům ve vztahu s adoptivními rodiči nepřijde ještě nové želízko tak zásadní zrady. Proto Joan agentům a ve svých vzpomínkách čtenáři vypoví svůj příběh, který začal před druhou světovou válkou, po jejím nástupu na přírodní vědy v Cambridge. Tam se seznámila s velkými zastánci komunismu Leem a Soňou a ti se ji pokusili vtáhnout do své ideologie. Nebyli zcela úspěšní. Joan se myšlenka líbila, nicméně trvalo dlouho, než kývla. Potýkala se totiž se spoustou problémů rvoucích ji na několik stran - sociální nespravedlnost, světová politická situace, pochyby o sovětském režimu, láska k podivnému Leovi, přemlouvání sama sebe, že Soňa je její nejlepší přítelkyní (a teprve po letech se díky vyšetřování agentů dozví, jak moc se v nich mýlila), komplikovaný vztah s profesorem Maxem a nakonec hrůzostrašné důsledky shození bomby na Hirošimu, což Joan teprve nemůže ignorovat, na vývoji se podílela. Tedy předkládá agentům částečně a čtenáři zcela otevřeně svá přesvědčení, své chyby a omyly a své důvody, proč se rozhodla možná naivně, možná ne tak docela, uvěřit jedné propagandě nad druhou a zradit.
Z knihy o životním příběhu, byť fiktivní postavy, jsem tak měla docela obavy, biografie nemusím, a na začátku trvalo, než mě pořádně chytil. Cesta Joan z jejího malého světa na Cambridge prokládaná příjezdem agentů a začátkem výslechů v současnosti mě nezaujala. Stejně jako počátek jejího přátelství se Soňou - s takovým člověkem bych se nesnesla a Joan si moc nevšímala, čím pro Soňu byla doopravdy a jak si s ní Soňa hrála. Pak ale přišly zajímavější momenty. Politika, debaty o hrůzách jejich doby, o Rusku versus Velké Británii. Scény, kdy naivně propadali pastem, jaké pro ně připravovala mezinárodní situace, protože jí nechtěli a vlastně ani nemohli rozumět, se mi líbily. Šlo sympatizovat s představami Lea a vlastně i Joan o spravedlnosti, narovnání, s naivní představou míru a potenciálu komunismu. Akorát tehdy také začalo její pobláznění Leem, což mě zase mírnilo. Vzdychání nad ním, propadání do romantických tužeb s někým tak daleko od vztahově kompatibilního člověka, mě nebralo, a velmi nesympatická Soňa neustále číhající na každém rohu nepomáhala. Ač to mělo svůj účel, stejně jako to, že čtenář viděl, jak s Joan manipulují, a čekal, jaké tajemství se mezi nimi vynoří. K němuž nakonec vedly i docela dobré náznaky, jichž si Joan také nevšímala, ale čtenář ano.
Zaujalo mě i, jak i přes urputnou Leovu snahu přetáhnout Joan na jeho stranu si Joan ponechala svůj názor na věc, vlastně mu vůbec nepropadla, a to, co ji nakonec zlomilo, aby začala vynášet informace z programu, nebyla klišoidně láska a důvěra. Měla už tehdy jiný vztah - nebo spíš problémy s jiným vztahem, uvědomovala si rozsah zrady, jen ji naprosto vyděsila realita následků v Hirošimě. Myslela si, že pro mír ve světě je nutné tuto hrozbu vybalancovat a nenechat ji jen Američanům, všechna utajení, nepravdivé nebo zkreslené informace a omezení v tom, co mohli lidé vůbec vědět, vedly k jednomu velmi špatnému rozhodnutí. A potom nastoupil další zajímavý aspekt, ukázka, jak tehdejší patriarchální společnost, podceňování a stereotypy o ženách umožnily její "úspěch". Nejen možnost zůstat tak dlouho mimo podezření, proklouznout v situacích, jaké by muži nevyšly (třeba jen proto, že policii by sotva napadlo vyšetřovat tuhle dámu s čajem, natož aby se jim chtělo nedecentně prohledat krabici s vložkama), ale i učinit své rozhodnutí a vydat se na cestu. Stejně jako se tehdy kniha vypořádala s Leem a surově ukázala, jak naivně propadl ideálu a neuvědomil si včas nástrahy sovětské reality, čemu Joan unikla jen díky větší skepsi. Protože opět, dnešní čtenář jasně mezi řádky viděl, kde bude pravda, kde mu mažou med kolem pusy, co je Stalin zač a kde se nevědomky řítí do propasti s nejlepšími úmysly, jenže on to moc tušit nemohl.
Musím nicméně dát částečně za pravdu kritice. Účast Joan na projektu a následně její špionážní činnost byly v této knize mnohem hlubší než v realitě, i tak však chtělo lépe rozepsat, co vlastně dělala. Kopírovala nějaké informace a předávala je dál, zatímco ve scénách přímo z její práce nebyla jasná její činnost vůbec. A i fakt, že celý případ MI5 se týkal jen předávání informací pár let po válce a Joan nic nedělala další dekády, než si agentura poskládala prastaré údaje, mě celkem zklamal. Podle popisu jsem čekala špionku působící až do důchodu, šikovně kličkující před dopadením. Ne jen starou paní, která kdysi vynesla nějaké výpočty, protože se bála atomovky, a pak si zařídila obyčejný život v Austrálii. Z toho pohledu to tedy o špionáži vůbec nebylo, jen o jejím příběhu soustředícím se na její cestu ke zradě, ať už vlastizradě a nebo zradě od jejích "přátel", na vztahy a přežívání v hodně těžké době.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat