Paul Tremblay - Klub nosičů rakví

Originální název: The Pallbearers Club
Rok vydání: 2022
Český překlad: 2023

Naslepo vybraná kniha měla velice slibný název a anotaci. Jenže když jsem se do ní konečně pustila, vůbec nenaplnila mé představy a celou dobu jsem si akorát říkala, co to vlastně čtu. Proč to vzniklo. Co to chce říct. Jestli si chtěl autor jenom honit zoufáním nad sebou samým.

Art Barbara se rozhodl napsat své údajné paměti a vůbec se v nich nešetřit. Začal na konci střední, kde se popisuje jako samotář se specifickým hudebním vkusem, zády naprosto zničenými skoliózou, proto ho také čeká těžká operace, a snahou to někam dotáhnout, jenže ho ve škole nikdo nemá rád. A tak založí dobrovolnický klub nosičů rakví, aby vypomáhal na pohřbech lidí bez přátel a příbuzných a mohl si zapsat mimoškolní aktivitu na přihlášku na vysokou. Moc zájemců nepřitáhne, nakonec vlastně skončí jenom s novou kamarádkou Mercy, která ani nechodí na stejnou školu, kdo ví kam vůbec chodí a kolik jí je, protože to Artovi nikdy neprozradí. Na pohřbech i jinde fotí divné věci, chvílemi se zajímá o upíry a je celá zvláštní. Ba co víc, zvláštní věci se dějí i jemu, když se vyskytuje kolem něj. Jako by se jeho stav tehdy začínal zhoršovat.

Art tak pojme podezření, že Mercy sama je upír (nebo v sobě má jakéhosi upírského parazita, skrze něhož se živí na lidech jako je Art, však ho sám jednu noc viděl!). Že je dívkou ze známých upírských příběhů z jejich regionu. A když se Mercy se svými praštěnými způsoby po Artově operaci vloupe k Barbarovým do sklepa, definitivně se rozkmotří. Sejdou se zase až po dlouhých letech, během nichž Artův život rozhodně nešel, jak si maloval, během nichž se i v něm něco skoro až parazitického usadilo, aby i on snad vysával své okolí. Artovi je přitom jasné, o co jde. Mercy se vrátila, aby dokončila svou práci - konečně ho dočista vysála. Jenže je tu ještě jeden problém. Art kromě životních neúspěchů stále trpí i zdravotními problémy a alespoň podle Mercy, která pročítá jeho rukopis a doplňuje do něj své poznámky, je zahání léky a chlastem. Už když se poznali prý byl pod vlivem více, než je v knize ochoten přiznat, a vyráběl si schizofrenii. Kdo má tedy pravdu a co se doopravdy děje?

Tyto Mercyiny poznámky k textu, dlouhé komentáře na konci kapitol, z nichž šla vyčíst celá druhá možná stránka toho, jak se věci staly, mě bavily. I graficky byly vyřešené dobře, bylo to jako číst ručně proškrtaný rukopis sem tam i s nákresy. A líbilo se mi, jak Mercy hlavně na konci podpořila hypotézu, že by mohlo jít o upíry - nebo taky ne, a neudělala za vším jednoznačnou tečku. Sama se přikláním k Artovým psychickým problémům, nicméně i nakažení upírstvím zní v předneseném ději uvěřitelně. Ovšem zbytek?

Kniha je příšerně roztahaná. Autor a hlavně Mercy pořád naznačují, jak se ve svých nepamětech (podle Mercy hodně zfiktivnil a nejedná se o paměti) akorát lituje a zoufá, jak je patetický a jak zoufalý měl doopravdy život. Mně však připadalo, že vlastně ani to nedělá. Že jen popisuje dlouhými, strašně rozvitými větami s ohromným množstvím výplně úplné nic. Těch pár scén, kdy měl buď psychotický záchvat nebo skutečně viděl něco nadpřirozeného, sedlo. Skvěle popsané napětí, hrůzná událost, strach, panika. Mezi nimi ovšem přicházela dlooooouhá období, kdy se buď nedělo vůbec nic, nebo si závislý trouba nepřiznával, jaký je závislý trouba, všechno, co na to poukazuje, důsledně vynechal, a tak nemohl nic moc popsat. Což je asi účel, ale bylo to rozplizle nudné.

Ostatně už brzy po začátku kniha zklamala má očekávání i o obsahu. Onen klub nosičů rakví fungoval asi tak dvě kapitoly, účastnil se čtyř pohřbů, pokud jsem to dobře pochopila a Art nepřeskočil pár nepopsaných, skládal se ze dvou členů kromě prvního pohřbu, kde byli tři, a vlastně nebyl podstatný, jen se skrze něj poznali Art a Mercy. Působil na mě jako těžkopádný prostředek, pomocí kterého na konci vyjádřit trochu pozérsky myšlenku, že knihy jsou vlastně rakve autorů a čtenáři jejich nosiči. Ono celý text na mě působil dost pozérsky. 

Otravovaly mě i neustálé připomínky toho, jak hlavní postava je autor a hlavní postava je Art Barbara, ale autor není Art Barbara a jak Mercy není Mercy ačkoli pracuje s tím, že se specificky jmenuje Mercy, ačkoli pravá Mercy není Mercy. Zkrátka jak hrozně zmateně a překombinovaně se snažil vyjádřit "změnil jsem jména a osobní údaje". Tudíž čtenář vlastně ani nevěděl, co tím autor myslí, co je tedy podle něj skutečné. A i děj byl dost rozházený na to, jak spíš popisoval Artovy životní body než aby se v něm skutečně něco dělo. Až na pár akčnějších nebo napínavých, hororových scén, o jakých už jsem psala.

Ve výsledku tedy snaha zachovat, jestli jsou tam upíři nebo Art akorát rozložil sám sebe, byla super. Ale postavy nejsou sympatické, napsané je to utahaně, roztahaně, po první třetině mě dokonce autor začal neskutečně srát. Za způsob, jakým psal, jsem mu chtěla jednu natáhnout. Vlastně mě vůbec nezajímalo, co se v jeho nitru děje a co se snaží říct o podstatě člověka nebo rozptylu duše nebo cokoli to bylo, a podle recenzí knihy nejsem zdaleka sama.