Nevím, možná to nebyl Hitler. Nebyl to totiž ani koncentrák z druhé světové. Ale byl to nějaký vyhlazovací tábor, který se mu velice podobal.
Byli v něm muži, ženy i děti. Děti byly se svými matkami a muži zvlášť. Moc si toho už nepamatuju, ale vím, že občas dovnitř vtrhla nějaká žena s ozbrojenými vojáky, několik lidí vyvedla a nechala zastřelit. A někdy se dokonce vědělo dopředu, kdo to bude, k čemuž mělo dojít právě teď.
Měla to být žena, která u sebe měla svou malou dcerku. Rozhlížela se kolem po malé místnůstce a hledala někoho, kdo by se o ni postaral. Jenže všechny tam měly své děti. Tiskly je k sobě a vypadalo to, že nechtějí přibrat další.
Nakonec je zastřelili obě.
Pak následovala scéna hromadné vraždy několika dětí.
Jeden chlapec to přežil. Předstíral, že je mrtvý, sehnal někde normální oblečení a dokázal utéct. Ale co bylo otřesné? Uklízení popraviště - jeden člověk hadicí smýval tu krev, sem tam se objevily i kusy těl, a zpíval si u toho brutální písničku o tom, jak uklízí tělíčka.
V další scéně ta žena, která měla "tábor" patrně na povel, přišla na chystaný odboj.
Nechala zastřelit několik protagonistů - pod pojmem zastřelit si ale představte několikavteřinovou dávku ze samopalu. Takže spíž rozstřílet. A dvě ženy, které za tím odbojem prý také stály, si pozvala k sobě a donutila je špehovat. Bály se. Ona nechala rozstřílet jednu další a donutila je se podívat na to tělo. Skončily by taky tak, kdyby nesouhlasily. Takže souhlasily.
Nechtěly ale nechávat vraždit ostatní, takže nikdy neřekly celou pravdu, jenže občas musely někoho udat. A i když je za to ostatní nenáviděli, bylo to pro ně těžké a dělaly to jen velmi nerady.
Nejdřív jsem tohle pozorovala jako nestranný divák. Poté to vypadalo, že je to film, na který se dívám v televizi. Chybělo dvacet minut do konce a já to vypla. A poté se ukázalo, že to vlastně čtu v knížce a nejde o ženy, ale o muže. Nepřišlo mi zvláštní, že se najednou změnilo pohlaví a že se neustále měnil kontext. Jen vím, že mi z toho bylo špatně, a tak jsem se podívala na konec knihy a zjistila, že stejně zastřelili i ty, které donutili špehovat se slibem, že je ušetří.
Na to ale navazovala další scéna. Tu knihu jsem odložila na zem a skočila do koupaliště. Takového vesnického, kam občas chodí víc lidí, občas nikdo. Ten den jsem tam zrovna byla skoro sama. Ale potkala jsem pana Smoljaka a bavila se s ním o češtině a o učitelství a on mi řekl, že je dobře, že jsem nešla na pedárnu s tím, že bych pak učila češtinu.
Tak snad měl pravdu ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat