Že by se blížil poločas rozpadu?

A čeho?

Našich starých známých vozů ČD.

Tak jako poslední dobou často, i dnes pro vás mám historku z mého každotýdenního cestování.

Ráno, někdy před sedmou hodinou, jsem nasedla na čtyřku a poté na šestnáctku. Opět jsem měla štěstí na harmoniku. Ale když jsme projížděli mezi zastávkami, začalo to rachotit tak, že jsem měla dojem, že se musí každou chvíli rozpadnout.

Do vlaku jsem nasedla někdy ve čtvrt na osm s tím, že v osm máme odjíždět. Zabrala jsem si kupé a... myslela, že se mi rozskočí hlava. Zářivky v celém vlaku tak neuvěřitelně pískaly, že se to nedalo vydržet. Naštěstí je někdo brzy zhasnul, takže jsem seděla ve tmě, ale zato i v tichu.

Dojeli jsme, asi tak za pět minut? S více než desetiminutovým zpožděním do Starého Plzence a přesedali na autobus. S mým kufrem to bylo ideální, protože se téměř nenarval do prostoru mezi sedadly a v uličce jsem ho nechat nemohla, ale vydrželi jsme to. V autobuse jsme seděli asi třičtvrtě hodiny, tudíž v čase, kdy jsme měli být téměř ve Strakonicích, jsme parkovali v Nezvěsticích. (Z nich je to rychlíkem do Strakonic přibližně další třičtvrtě hodina.)

Tam další přesedání na rychlík. Ten se rozjel... a po chvíli jsem měla stejné pocity jako v trolejbusu. Ten se musí rozpadnout, jak rachotí, jak tam všechno vrže a cosi tříská. Naštěstí nerozpadl a minimálně do odjezdu ze Strakonic, kdy jsem ho zahlédla naposledy, vydržel. Ale ani tam to nebylo ideální. Průvodčí v rychlíku nám jen stroze oznámil, že přípojný vlak nečeká, takže jsem ve Strakonicích hodinu a půl seděla na nádraží. Jet domů autobusem nemělo cenu, odjížděl dvacet minut před vlakem, tedy bych byla doma o dvacet minut dřív, ale cesta ze zastávky by mi trvala o dvacet minut déle, než z vlakáče.

Naštěstí mi notebook ještě držel, tak jsem se zabavila. Taky jsem se tam dostala na nějakou wifinu. Zvláštní, v Plzni se na žádnou připojit nemůžu. Připojila jsem se na ni dokonce i po nástupu do vlaku, což se mi v rychlíku nikdy nepodařilo.

Konečně přišla chvíle, kdy jsme měli odjíždět. Po odjezdu z Plzně v 8:15 (zhruba) jsem v 11:03 opět seděla ve vlaku. Přišla jedenáctá minuta a my měli odjet.

Ale stáli jsme.

Strojvedoucí dokonce otevřel poklop v podlaze uprostřed vagonu a něco zkoumal. Odjeli jsme asi až o dalších deset minut později.

Domů jsem se tedy dostala ve dvanáct hodin, docela hladová a velmi žíznivá. Potěšující též byla šílená zima, co je tu doteď, a bordel, který mi udělal nejmladší bratr v pokoji. Samozřejmě můžu zmínit i obtíže velkého notebooku s připojením, kdy se připojí až po šestém restartu. Navíc jsem skoro dupla na vosu.

Milujeme cestování vlaky.