Ne tedy Amerika jako taková, ale konkrétně USA. A proč? A jak? A co je to za blábol? To já nevím, ale můj mozek ho vyprodukoval a přetransformoval do naprosto šíleného snu o drsné cestě za svobodou mimo na petlici zavřené hranice demokratického ráje USA. (Už teď se mi to zdá ujetý.)
Ale začínalo to docela poklidně. Já, Jeannie z blogu Nogwarts, pár mých známých ze střední školy a někdo z rodiny jsme byli v zábavním parku Jurský svět, který už nějakou dobu dobře fungoval a bavil tisíce návštěvníků svými exponáty - živými dinosaury v plné parádě. A my navíc měli trochu přístup i do zákulisí, protože jsem znala jednoho zaměstnance - Owena, a Jeannie ho znala ještě o něco víc. (Owena z chystaného filmu Jurský svět, kterého se velmi, ale velmi děsím, protože to určitě bude propadák.) Tak jsme si tam tedy spokojeně byli, měli jsme zařízené ubytování, prohlídky, všechno.
Jenže pak přišel problém. Mezi některými lidmi se začala šířit zpráva, že bezpečnostní systém není zrovna nejspolehlivější a ze svých výběhů utekli velociraptoři. Nebylo to sice nic oficiálního, nevěděli jsme o žádných úmrtích a žádného jsme nespatřili, ale ta atmosféra něčeho nekalého nad námi visela a nikdo také nic nepopřel. Navíc nás napadlo, že skutečná panika, chaos a masakr nevznikly zatím proto, že na rozdíl od událostí při pokusu otevřít Jurský park, tenhle park funguje, a tak se zaměstnanci snaží dát to do pořádku, protože zatímco tehdy byl ostrov téměř vylidněný, teď jsou tu všichni a v plné polní. Přesto nás to neuklidňovalo a velmi dobře jsme věděli (i když iracionálně, prostě sen), že smrtící nebezpečí se z džungle rychle blíží k obydleným částem. Co tedy teď dělat?
Samozřejmě se sbalit a utéct, hloupá otázka! Odjet domů. Ale - to nešlo! Vedení parku najednou rozhodlo, že žádní návštěvníci areál neopustí, všechny východy pečlivě uzavřelo a nechalo oplotit i ty části parku, které dosud žádné barikády mít nemusely. Nevím proč, jestli se báli, že se špatné zprávy roznesou, nebo jim jen opravdu silně hráblo, každopádně jsme byli v pasti, z níž není úniku, a dinosauři zůstávali patrně stále ještě na svobodě. Celý areál přitom hlídaly hlídky a každý pokus dostat se ven byl tvrdě znemožněn. Jenže zůstat tam mohla být smrt, tak co s tím?
Rozhodli jsme se jednoduše. Útěk zrealizujeme.
Problém ale byl, že nás najednou nemohlo jít moc, a že někteří nemohli vůbec. A tak jsme se nejdřív balili pouze já a Owen. Oba jsme si rychle cpali do tašek pár věcí a loučili se s ostatními. Trochu smutně přitom působilo, že Jeannie tam v tu chvíli nebyla a že nemohla jít, protože o ni vážně stál, a nechala jen vzkaz o tom, jak se brzy zase setkají a pak... to je soukromé. A já zase jí nechala vzkaz, že na ni počkáme v bezpečí, a že se nemusí bát, protože nechám Owena na pokoji. Jako by to snad mohlo být jinak, když se mi zase tak moc nelíbí. A vyrazili jsme.
Protože park stál těsně na hranicích s Kanadou v oblasti Velkých jezer, ovšem místo jezer dělila tyto dva státy pouze úzká ledová řeka, měli jsme cestu docela přímou. Owen sice pořád zdržoval, myslím, že ještě doufal, že Jeannie najde příležitost, ale nestalo se a v jednu chvíli jsem musela kvůli těm jeho přestávkám i dost vachrlatě přesvědčovat hlídku co že tam dělám s báglem na zádech. Ale zvládli jsme to, dorazili k plotu těsně u řeky, a jak už to tak ve snech bývá, zapřeli ho žehlicím prknem, po němž se dalo vyběhnout a tu řeku přeskočit. I když mně se zdálo, že to nedokážu, tak jsem si řekla - není to sice fér, ale prostě jsem už jako na druhý straně - a byla jsem náhle na druhé straně a svoboda nás přivítala svou vřelou náručí.
Jenže víte co? Tím se celá situace jen zhoršila.
Najednou se totiž zbláznily celé USA a nejen, že zůstal ohrazený park, ale zadrátovaly se i hranice s Kanadou a Mexikem. Prostě šlus, konec, přešmiknuté vztahy s ostatními zeměmi a nová studená válka USA vs svět. A my jen mohli chodit k oné řece a dívat se přes vysoký plot, jak všechny naděje na shledání a na útěk dalších lidí rychle mizí. Ostatně, nejen my, Kanada tam trvale vyslala armádu, takže jsme tam postávali spolu s vojáky, ale dělat nešlo jednoduše nic. Bylo to velmi deprimující, a i když jsme my byli venku a vlastně jsme emigrovali, necítili jsme se zase tak příjemně. Hlavně kvůli Jeannie. A navíc, když už jsme náhodou mohli sledovat nějaký ten pokus o zdolání hranice, nesměli jsme vůbec nic udělat. Dokud ten člověk nepadl na náš břeh, nesměli jsme pomoct. To bylo vážně zoufalý! Odporný! Nepochopitelný a... vyšťavující.
Ale pak najednou jsme si všimli, že se Jeannie rozhodla to zkusit. Měla větší smůlu, než my, protože americká stráž ji načapala brzy a těsně u hranic ji skoro sebrala. Už z toho vlastně byla jen honička a my jí mohli leda fandit, což jsme s celým regimentem taky dělali. A pak, i když se i vymáchala, konečně stanula u nás, sklidila armádní potlesk a drámo bylo za námi. A mě probudil budík, abych se stihla alespoň obléct, než vyrazíme nakupovat, protože u nás se nečeká.
Ale řeknu vám... já nevím co. Dát dohromady druhou polovinu minulého století, přehodit strany, emigrovat do Kanady pomocí žehlicího prkna, štrejchnout o bývalá pravidla pro uprchlíky z Kuby a to všechno kvůli dinosaurům z předpokládaně špatného filmu, je výmaz. A fakt by mě zajímal motiv USA. Prostě si řekli, že musí využít nadbytek plotů?
Žádné komentáře:
Okomentovat