Je celkem neuvěřitelné, že mému blogu (původně na blog.cz, odkud jsem celý obsah přesunula pod původními daty sem, takže technický vývoj se týká právě blogu.cz) je už osm let, zvlášť, když ho čte asi tolik lidí, kolik používá počítač na děrované lístky, a s tím by to spousta bloggerů už dávno zabalila. Ale já ne. A spousta lidí by při takovém výročí také do zblbnutí opakovala "kéž by to bylo o těch osm let zpátky", ale i tady říkám, ani náhodou. Před osmi lety jsem totiž byla ve druháku na střední, sotva za půlkou celého studia, a fakt jsem ráda, že teď už mě čeká jen dokončit jeden předmět, udělat troje státnice, obhájit diplomku a se školou seknout. Vždyť jsem ve škole stejnou dobu, za kterou mentálně zdravého uznají plně svéprávným. Nemůžu uvěřit, že ještě v začátcích blogu, před osmi lety, jsem si občas říkala, že v ní strávím i zbytek života, jen za katedrou.
Ale před osmi lety jsem měla jednak šílené představy a jednak vážně ubohý projev a ubohé schopnosti k vedení nejen třídy, ale jakékoli internetové stránky. Neměla jsem špatnou slovní zásobu, schytávala jsem jedničky za slohy, ale byla jsem celkem normální puberťačka. Psala jsem kraviny, zveřejňovala srandičky nalezené po internetu, kopírovala obsahy filmů a vydávala je za recenze a pokoušela se o první fanfiction i vlastní povídkovou tvorbu. Stejně mizernou jako zbytek, ač poměrně delší než dvouodstavcové sdělení, jaké máme ve třídě slepice a jak úžasně jsem se měla ve Švýcarsku. Zkrátka, normální holka ve svém světě, na kterou se dospělí ani nepodívali (zato dnes, když už jsem pro ně slečna nebo paní, najednou nemají problém oslovit mě na ulici ohledně počasí, i když jsem je v životě neviděla).
Měla jsem ale zároveň štěstí, protože díky zaměření na tehdy nesmírně populární seriály CSI jsem ihned sehnala solidní čtenářskou základnu a dobrý ohlas, a tak jsem neměla důvod končit a fňukat, že mě nikdo nečte. Naopak jsem denně obcházela tuny podobně zaměřených kolegyň, vzájemně jsme se rozplývaly nad herci (vzpomínám si, že často každá nad jiným, což nebylo ke škodě) a psaly si krááááása pod chabé slinty o nehynoucí kriminalistické lásce. Tak to pokračovalo dlouhé měsíce a teprve s lepším strojem se mi povedlo i lépe prozkoumat další zákoutí světové sítě a rozšířit si škálu zájmů, takže jsem přidávala čím dál víc filmů, vlastní obrázky, ať už ručně kreslené, digitálně splácané nebo vyfocené v Simících, začala tvořit fanouškovská videa (protože jsem tehdy neměla tušení, co postavy v originále říkají, tak v podstatě sled scén s mou oblíbenou písničkou) a jela si po svém.
To mi vydrželo zase dlouho, i přes ukončení střední školy a nástup na vysokou, ale čtenářská základna se během té doby asi tak přibližně ze 100 % obměnila a i já cítila, že dál se přiživovat na chaotické směsce, co zná každý, mě nebaví. A začala jsem tedy třídit. Vymazala jsem veškeré netematické blbinky a spoustu článků o mně, pokud nebyly ani dlouhé, ani vtipné, ani zajímavé a ani neobsahovaly informace, co bych si třeba chtěla uchovat alespoň pro sebe, a také začala vyhazovat fanouškovské materiály o CSI. Víc jsem se zaměřila na vlastní tvorbu a k filmovým recenzím, aktuálně už téměř všem přepsaným do přijatelné podoby, přidala i knižní.
Nojo, ale to mi zdaleka nestačilo. Čtenost se pohybovala jako na horské dráze, ačkoli mi na tom zase tolik nezáleželo a po změně titulky blogu jsem se na její kontrolování vykašlala úplně, a já se chtěla pohnout ještě dál. Vyházela jsem proto úplně všechno o CSI, úplně všechno, co nemělo žádnou hodnotu, kromě mých vlastních děl, a zůstalo jen to, co vidíte teď. Snaha o můj pohled na spoustu věcí, pár článků o tom, co se mně osobně stalo, zapojování se do témat týdne a vážně neumělecké umění někoho, kdo si uvědomuje, že všechny výtvory vytváří hlavně sobě pro radost. Pomohlo mi to přitom se stylem, co se v neliterární oblasti usadil na mírném sarkasmu a ostrosti, takže jsem zjistila, že spoustě lidem připadá až moc kousavý, ale mně ne a sedl mi (a víte, jak bylo těžké, udržet vážnou notu diplomky?), a tak jsem blogu z dlouholetého Without name, což fungovalo na znamení toho, že jednoduše nemám páru, kde jsem, přestože nesnáším motání angličtiny do jinak českočeského textu, změnila název na Nesentimentální Ann Taylor, což opravdu jsem. Většinou totiž, až tak na jeden den v měsíci a když si nepustím disneyovku z dětství, sentiment opravdu nefunguje.
Ale taky neříkám, že je to všechno. Nejsem minimalista, ale přesto mám stále touhu zbavovat se věcí jak to jen jde. V šuplících a skříňkách, kde neskladuju oblečení, už skoro nic nemám, a přesto bych stále vyhazovala, a jediné místo, které bych raději zaplnila, je knihovna, a proto i tady uvažuju, že odstraním screeny ze Simíků, ačkoli mám ráda praštěné komentování situací, co se mi povedou zachytit, a vyrábění šílených příběhů, co vlastně nekorespondují se hrou samotnou. Od doby, co byl můj počítač v servisu, ale nějak pořád nemám potřebu je znovu instalovat, přestože všechna ISA pořád vlastním, a mít tu mrtvou rubriku se mi nějak nechce. Taky jsem přemístila spoustu mých literárních děl na archivním blogspot, kde zveřejňuji i kousky, co mají třeba délku jedné strany, neměly kontext a nikdy nebudou mít pokračování, a pořád tak přemýšlím, co ještě by se dalo zredukovat.
Bez zmíněných plánovaných redukcí mi ale zatím i tak na tomto blogu vyšlo dodnes 1257 článků, které jsou k přečtení, a v rozepsaných na mě čeká pár posledních filmových recenzí k úpravě, což činí přibližně 13 článků za měsíc. A to je poměrně hodně nízké číslo z pohledu doby před osmi lety, kdy jsem se rychle dostala na úctyhodných padesát, ale velmi příjemné z pohledu letoška, protože zatímco průměr tedy činí přibližně jeden článek za dva dny, v posledním roce je mým nejúspěšnějším měsícem duben, kdy jich vyšlo 10, a nejméně úspěšným únor, který se svou nulou ani není v archivu. Ale nestěžuji si a i pokud by to mělo takhle zůstat, budu naprosto spokojená.
Nejdůležitější věc, kterou chtít, se za těch osm let provozu stejně nezměnila. A tou jsou komentáře neobsahující jen "hezký blog", "hezký článek", "jen tak dál", "líp bych to nenapsala", ale i skutečný komentář se skutečnou myšlenkou ze skutečné hlavy. Šablonovité pokyvování jsem možná měla ráda před osmi lety, protože jsem mohla jako nováček na internetu naivně věřit, že je to skutečný názor, ale dneska se s ním jděte bodnout. Každý druhý řve o originalitě. Tak se o ni přece pokuste.
Žádné komentáře:
Okomentovat