Ze zvěřince, který jsem vám představila v předchozím článku, jsem v Paříži zamířila do Grand Galerie de l'Evolution, která je součástí areálu Jardin des plantes stejně jako zvěřinec, tedy mezi další zvířata, kam jsem to nejdřív neplánovala, ale když už jsem byla na místě a do 26 se zde neplatí vstupné, proč ne, a ta mě naprosto uchvátila. Přirozeně v nich žádná nebyla živá. Vycpaná a umělé modely. Alespoň spousta vystavených mořských živočichů nebyla z pochopitelných důvodů nikdy původně živá a i další, hlavně ty nejméně "zabezpečené" mi připadaly, že jsou umělé a ne vycpané. Ale zato nádherné. Sice na mnoha štítcích nebyly anglické informace, takže u některých zvířat, která neznám, jsem netušila jejich anglický, potažmo český název, zato jsem se mohla posadit na mnoho laviček, přímo z nich si vytáhnout karty o spoustě témat ze zoologie a biologie vůbec a přečíst si je ve francouzštině, angličtině a němčině. Takže jsem tam strávila spoustu času. Hlavně tedy procházením mezi zvířaty, protože jejich výstava je opravdu úchvatná. Už když vejdete, spatříte tohle (tady vyfocené již z patra, vchází se z druhé strany, takže procházíte přímo pod kostrou):
V přízemí, hned za kostrou, pak narazíte na modrý vodní a podvodní svět. Ryby, hlavonožce, korýše, měkkýše, vodní savce, vodní ptáky i potvory z nejhlubších oceánů. Vše nasvícené a naaranžované tak, aby působily, že kolem vás plavou.
Nebo aspoň, že na vás zvědavě koukají. A jestli jste si v pozadí všimli dámy sedící na lavičce se dvěma zvláštními hrboly uprostřed, tak tyto lavičky jsou v galerii všude a ony hrboly jsou onen zmíněný box s informačními kartami, které můžete vytáhnout, pročíst a zarazit zpátky. Myslím, že je to skvělé řešení.
Když pak vystoupáte do patra, hned za schody potkáte zase toto:
Na co čekáš? Přidej se k nám!
Tohle zvířecí "procesí" je doprovázené zvuky zvířat a přírody, a to tak věrně, že když zesílilo bzučení much, měla jsem neustále tendenci se ohánět. A když "přišla bouřka", opravdu jsem přemýšlela, zda ji pustili, nebo na střechu buší skutečný, prudký liják.
Plus, jestli si všimnete obrazovky, kterou tu hlídá lev připravený k útoku, i tyto byly rozeseté na různých místech a přehrávaly smyčky o životě, vývoji a přírodě v těch oblastech, do kterých spadala zvířata okolo.
Loki! Včetně jeho známé oblíbené barvy v pozadí!
Moje větev. Nedám větev. A nekoukej!
Pomóc, další paparazzi, utíkejte!
Nečum na toho prcka nebo tě naberu na rohy!
Chceš fotit? Tak si prohlídni mý drápy, vidíš, vidíš?!
Co blbnete, my žádný paparazzi nevidíme, my vidíme jenom mraky!
Možná zalezli pod podlahu?
Ťá! Támhle je vidim! Jdu po tobě! Pokud si na mě teda ten nosorožec nelehne!
Ovšem ne všechna zvířata si asi o nenávisti k fotografům myslela totéž. Podle jejich výrazů se některá za své příbuzné styděla a pražila je zklamaným pohledem, jiná radši rovnou odvracela hlavu, nebo se dávala na útěk.
A slon to rovnou vůbec neřešil.
Proč já musim jít zrovna vedle toho nejuřvanějšího hrocha... ještě jednou a přijdu o sluch...
Hele, zvířata, pelikán přijde o sluch, koukejte!
ÁÁá, něco mě právě kouslo!
A svědí to jak blázen.
Jo, támhle to odlítá!
Vás je tak zábavný pozorovat, vy opice...
A hned u schodů do druhého patra čekalo další překvapení, které zdravilo každého návštěvníka
(jen to byla nekvalitní fotka a mně přišlo škoda se jí zbavovat, tak jsem ji trochu upravila):
Byl tam také skvělý výhled na celé procesí i na aranžmá z pólu. Nebo z nějakého velmi podezřelého bojového klubu. Akorát ty interaktivní monitory po stranách, které vidíte, vám moc popsat nemůžu. S jedním jsem se zkusila skamarádit, ale pokud jsem vybrala jiný jazyk než francouzštinu, vždycky mě to hned hodilo zpátky na hlavní stránku s výběrem, takže jsem nakonec nevyzkoumala, co vlastně nabízí. Nezbývalo mi, než použít staré dobré potištěné karty v angličtině.
Hlavně ale byla ve druhém patře spousta podobných vitrín a koutů s většími i menšími zvířaty, a také mnohem větší šero, takže se hůř fotilo. I tak jsem ale ohromená, jak skvěle si galerie pohrála s osvětlením, že v ní vůbec bylo možné fotit. Obvykle to bývá, že je v ní normální, denní světlo, nebo každý otravuje s bleskem, tak tam rovnou fotit zakážou. Ale tady... co nebylo za sklem, dokonce se na to mohlo i sahat. Alespoň to spousta lidí dělala a nikdy jsem si nevšimla, že by je poměrně četná ochranka nějak napomínala, i když to viděla.
Taky tam ale byla další zvířata, která měla pifku na paparazzi-
Přiblížíš se ještě o krok a kousnu tě do zadku!
-a ta, která si o nich myslela své.
Tebe radši neznám...
Nebo ta, která se snažila uhnat práci modelky. Nakrucování jim šlo.
A nebo ta zjevně otrávená svou společností.
Koho proboha napadlo nechat mě mezi samými prasaty...
A zvířata poněkud zmatená.
Ne, Carol, já se těch lidí na cestu ptát nebudu, vypadají silně podezřele...
Přísahám, Henry, že jestli konečně nepřestaneš v každým tříletým děcku vidět lovce, nechám tě tu bloudit samotnýho!
Dál lze v galerii najít i několik výjimečných exponátů, jako Kiki, seychellskou želvu, která kdysi obývala zvěřinec v Jardin des Plantes. Zemřela ve věku 146 let
(do Paříže ji přivezli v roce 1923, zemřela v roce 2009) a přestěhovala se tak o kousek vedle, do galerie. Na panelech kolem ní je ve francouzštině a angličtině rozepsán její příběh od narození na Seychellách až po cestu do Paříže a jeho pokračování tam a samozřejmě zmínky o všem, co všechno prožila, včetně nejrůznějších válek a prezidentů.
A tady zase dodo, neboli dronte mauricijský, dnes už vymřelý...
...a model jeho kostry.
A tenhle sice vymřelý není, ale tváří se, jako by mu ta lama šlápla na ocas.
U vitríny s opy a lidoopy byl vždy největší nával. A většina lidí se s nimi fotila a předváděla u toho opice. Lidi zřejmě milují, když se můžou chovat jako opice. Jaké by bylo krásné, kdyby se všechny takové opice sebraly a šly žít do džungle? A jestli jste si všimli té skleněné kupole za vitrínou, tak to není žádný stolek, ale další část výstavy, a to těch nejmenších exponátů.
Chudák šimpanz se na to už nemůže dívat.
A orangutanovi z nich rovnou hráblo. Mlem.
A asi není sám... tady se taky tváří pěkně šíleně.
Dalším, tentokrát i obojživelníkům, už hráblo taky. A ptakopyskové z toho mají ptakosrandu.
Na odchodu jsem si pak ještě pěkně zespodu mohla prohlédnout rejnoky, kteří mě vždycky fascinovali...
...a rozloučit se stejně, jako se přivítat, s kostrami těch největších zvířat vůbec.
Musím říct, že po tomhle, kdy jsem se pak protáhla kolem Velké mešity a dala si super cibulačku v nedaleké restauraci French Cuisin
(jmenuje se tak - a mimochodem opravdu extraminiinteriér, ale naprosto úžasný číšník a moc přátelské místo), se mi už vůbec nechtělo odcházet. Věděla jsem, že druhý den nebudu mít prostor navštívit cokoli a že jakmile zalezu do metra a dojedu na Montmartre, bude to z Paříže všechno. Navíc bylo zase krásně, já se konečně přestala snažit neustále kontrolovat na mapách v mobilu, kde jsem, a jen jsem se procházela městem. Zkrátka se dostavil ten nepříjemný pocit "tohle všechno je naposled". Protože v dohledné době, pokud budu plánovat nějakou zahraniční cestu, určitě chci někam, kde jsem ještě nebyla
(konkrétně se pro příští jaro rozmýšlím mezi pobřežím Dánska a Švédska), tedy ne hned znovu do Paříže. Ale i to k tomu patří.
Žádné komentáře:
Okomentovat