Originální název: Analfabeten som kunde räkna
Rok vydání: 2013
Český překlad: 2014
Kdysi byla tato kniha ohromně populární, vyskakovala na mě všude a já se hlavně z toho důvodu rozhodla ji nečíst. Byla tak otravná, až si to nezasloužila (stejně jako kdysi Harry Potter - s obdobným výsledkem). Teď jsem se k ní dostala na letišti, když jsem hledala, čím se zabavit, a v duty free zóně mi padla do ruky. A víte co? Ona je to od začátku šílená a šíleně zábavná jízda.
Nombeko byla mladá černoška z ghetta Soweto v Jihoafrické republice, kde apartheid a rasismus bujel v plné parádě. Původně se živila vynášením latrín, a aby si udržela příčetnost, začala počítat. Rychle se z jednoduchých počtů dostala ke složitému násobení, dělení, zlomkům a rovnicím, díky tomu mohla nahradit svého nadřízeného, a protože přesvědčila gramotného známého, aby ji naučil číst, a po jeho smrti si přivlastnila jeho devatenáct nevybroušených diamantů, rozhodla se se svou prací seknout a splnit si sen - navštívit knihovnu v Pretorii. Jenže cestou ji stihl osud. Nombeko se ocitla na víceméně nucených pracích v uzavřeném areálu jaderného centra v Pelindabě. Tam se seznámila se třemi Číňankami a společně během let nejen získaly nečekanou kontrolu nad jaderným programem, protože Nombeko byla mnohem inteligentnější než tamější inženýr, ale dostaly i neuvěřitelnou možnost útěku. S malou pomocí agentů Mossadu.
Vedle toho se souběžně začal odehrávat i příběh Holgera a Holgera, jednovaječných dvojčat, jejichž otec se ze zarytého švédského monarchisty stal zarytým republikánem poté, co ho král praštil po hlavě holí, a tak se rozhodl, že když se mu nečekaně narodila dvojčata, a to bez dohledu úřadů, bude předstírat, že má jen jednoho syna. Do školy prolezlé prohnilou monarchií je posílal na střídačku, ve zbytku času je doma učil správným hodnotám. Jenže zatímco u Holgera 1 měl zjevný úspěch, Holger 2 pobral víc rozumu než zbytek rodiny dohromady. A když nakonec jejich otec zemřel, bylo právě na Holgerovi 2, aby se, přestože oficiálně neexistoval, snažil oba uživit.
Osudy těchto lidí se proťaly ve chvíli, kdy neexistující Holger 2 svezl uprchlici Nombeko na izraelskou ambasádu ve Švédsku, aby si tam vyzvedla 10 kilo antilopího masa, které jí byli spolu s přesunem nuceni zajistit agenti. Jenže místo masa si vyzvedla omylem zaslanou atomovou bombu, která oficiálně taky neměla existovat. A odtud už po sérii naprosto šílených událostí zahrnujících například válku, kterou švédská zásahovka vyhlásila sama sobě, únos vrtulníku zakončený šestisetmetrovým volným pádem do hromady polštářů, nebo založení bramborářské farmy, nebylo vlastně zase tak daleko k večeři na malém statku údajné hraběnky, ke které švédský král zařízl tři slepice, premiér nakopal brambory, ke stolu se usadila její vnučka anarchistka, její přítel zarputilý republikán s úmyslem přinutit krále abdikovat, jeho neexistující dvojče a taktéž formálně neexistující Nombeko, a kam neomaleně vtrhl izraelský agent 1, a to jen proto, aby se tam nestoudně opil a vytuhnul na gauči.
Zní to takto neuvěřitelně absurdně, bizarně, jako snůška vyfantazírovaných a přepálených událostí? Ano. Jenže v této knize ke všemu dojde zcela racionálně, postupně a veškeré události jsou zasazené do přísného kontextu, který má nejen patu, ale i hlavu. Protože všechny cesty všech těchto postav, které se nakonec sejdou u jednoho stolu, tam mířily pochopitelným a uvěřitelným směrem a komická náhoda jim rozhodně nepomáhala překlenout neřešitelné rokle "takhle by to nikdy neproběhlo" námitek. Spíš je jen drobet postrkovala a urychlovala děj.
Když se nad tím zamyslím z pohledu neliterárního světa, všechno, co se v knize dělo, mělo velice děsivý podtext. Ač se to na první pohled nezdálo, hrálo se tu o vrcholnou politiku, o mezinárodní scénu, i o životy, když se k tomu připočte ona zatoulaná jaderná hlavice. Jenže všechno to bylo podáno velmi odlehčenou, jednoduchou formou, především díky Nombeko, která se nikdy zbytečně nenervovala, a žila stylem "pokud to má řešení, není třeba se nervovat, pokud nemá, nervování se nepomůže". A pak díky přítomnosti Holgera 1 a Celestine, kdy komplexní starosti byly nad jejich síly. Jen se vždy nedokázali vyhnout jejich řešení. I to, co by mělo znít děsivě, tak vyústilo vtipně, nebo se o to někdo otřel vtipnou myšlenkou či hláškou a o efekt humoristického díla kniha nepřišla. Spíš naopak. Jestli jsem u Studovali práva tvrdila, že jsem musela občas knihu odložit, vysmát se a teprve pokračovat, tady jsem musela se záchvaty smíchu bojovat ještě mnohem častěji.
Pokud bych měla zmínit nějakou vadu, tak obrovské skoky v čase. Sice tu nešlo o situace, kde jsme se náhle z kapitoly do kapitoly přehoupli přes deset let. Pokud byl takový posun nutný, vždycky byl uvozen krátkým shrnutím toho, jak se během let život posunul, jak se ústřední postavy zařídily, co důležitého je potkalo nebo naopak nepotkalo, ač mělo, a plynule přešel v nějakou důležitější scénu v aktuálním roce. Jenže možná právě tohle mi trochu ujíždělo. Nějak mi to dávalo zapomenout, kolik času uběhlo. Že Nobmeko není od chvíle opuštění Soweta až do konce knihy kolem dvaceti, ale že už jsme dál o tisíce kilometrů i dvacet let, a tak mi vlastně v představách při čtení naprosto uniklo, že se všechno nestalo během krátkého období. Nemyslím si však, že by takový styl něčemu vadil a kazil zážitek z četby. Právě naopak, tato kniha, i když jsem k ní měla vzhledem k obrovské a až otravné propagaci averzi, je jedna z nejlepších, jaké mi letos a vůbec poslední dobou přišly do ruky.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat