Dekáda

Včera mi skončila dovolená, byla jsem v kině na Tom, o čemž snad někdy, a dnes můj blog slaví deset let. Víte, docela jsem se těšila, až budu psát článek o desátém výročí. Až budu moct prohlásit, že bloguji celou dekádu (ve skutečnosti toto proběhlo už v březnu, protože tehdy blog vznikl, ale 11. září jsem z něj vymazala celý nanicovatý obsah předchozího půlroku a rebootovala ho), že tu byl se mnou od druháku na střední, přes celou vysokou a přes počátky v pracovním životě, že jsem to nevzdala, pořád mě to baví a jsem na svůj blog pyšná. A já jsem. Akorát přišlo to, čeho jsem se poslední dobou obávala, hodně k tomu měla nechuť, ale teď už to brát zpátky nechci. Alespoň co se týče mého paralelního blogu na blog.cz, z něhož jsem tento článek převzala.

Ne, tento blog nekončí svou aktivitu, jak jistě víte. Ani ho neruším. Bude pokračovat dál, budou se tu nějakou dobu objevovat články, zejména pak ty, které se nějak týkají blogu samotného. Zároveň se ale, pokud nepůjde o nic provozního, budou objevovat i na mém měsíc starém blogspotu (tedy zde), kam jsem už zahájila přesun článků starých. Nepřesunu všechny. Zatím nemám v úmyslu stěhovat Simíky (ty možná neukončím, ale třeba budou pokračovat jen tady), přednášky, protože to je hromada článků s odkazy na audio a textové soubory a když už nestuduji, je to uzavřená rubrika, samozřejmě technické články k blogu, protože vychytávky a upozornění na nefunkčnost blog.cz na blogspotu nemá smysl, rozcestníky a další záležitosti, které tam nebudou potřeba.

Asi také nepřesunu některé články, s kterými už tak docela nesouhlasím. Nebo, byť pod původním datem, připojím poznámku, že se můj názor od jejich zveřejnění změnil. Zjistila jsem totiž, když jsem s tím začala a zpětně je všechny pročítám, jak moc se mé názory vyvinuly. V některých věcech až radikálně. Zvlášť, když se dívám na témata týdne, z dob, kdy se ještě objevovaly kontroverzní a konfliktní, vidím, jak jsem v určitém věku taky ujížděla na pubertální vlně nadávání na lidstvo, společnost a systém, jak jsem často bez odporu přebírala velice rozšířené názory a doslova opakovala omleté argumenty, které dnes zrovna nezastávám. Jak jsem se propracovávala různými fázemi myšlenkového dospívání. Sice si tak u některých článků říkám, že působí úplně stejně jako články jiných bloggerů, které když čtu, chtěla bych dát autorovi facku, takže se za ně asi trochu stydím, ale je to poučná podívaná. S úsměvem musím říct, že většina lidí opravdu ze všeho nakonec vyroste a že teprve teď jsem pochopila, jak se člověk mění. Jak jemu samotnému to nemusí přijít, ale když se ohlédne na záznamy své minulosti, vidí ten ohromný rozdíl. Což znamená, že blogovat není úplně k ničemu.

Spoustu z ostatního, co přesunu, ale odsud začnu od dnešního dne mazat. Pomalu. Vím, že tím přijdu o komentáře, pod některými články o jeden dva, pod jinými o desítky... smutné, ale asi se nedá dělat nic jiného. Leda snad ty nejvíce komentované nechat žít, případně to fikaně udělat jako lidovky.cz. Nechat pár odstavců a "pro zbytek článku klikněte sem". Jen byste na rozdíl od lidovek nemuseli kupovat tištěné noviny, jen přejít na odkaz. Jak to tak postupně bude fungovat, ustane přidávání článků, až nakonec počítám, že se tento blog téměř odmlčí. Snad jen krom těch Simíků a vyjádření k aktuálnímu dění. Možná. Počítám ale taky, že to zabere minimálně několik měsíců, takže žádný strach. A i tak ho rušit nebudu, myslím, že není problém, aby vždy pod záhlaví přibývaly odkazy na nejnovější články, jako doteď přibývají odkazy na mé větší články na nogwarts, Edně a nové kapitoly mých příběhů.

Blog.cz jsem měla hodně ráda, moc ráda jsem tu působila, sem tam jsem se zapojovala do dění, pasivně jsem ho sledovala ještě víc, ryla spolu s ostatními, pokud se objevila nějaká blogová krize, sem tam se účastnila módních kibicovacích nebo vyjadřovacích vln, psala do téma týdne a občas do nějaké soutěže. Dokonce jsem kdysi vyhrála knihu Pohádky pro kulíšky, kterou jsem vzhledem ke svému věku a absenci potomků věnovala obecní knihovně, a to všechny tři výtisky, jež mi ze záhadné erroru přišly, ačkoli jsem vyhrála jen jeden.

Taky jsem tu za sebou nechala spoustu práce. V tuto chvíli konkrétně (i s tímto) 1402 článků, což je v průměru 11,7 za měsíc. Bývaly i doby, kdy jsem průměr měla kolem padesáti, ale to byla přehnaná aktivita, a poslední tři roky je zase aktivita až příliš nízká. Ale to mělo a má své důvody, a když si porovnám, co jsem zveřejňovala první čtyři roky, tedy většinou nějaké mé koláže, povídky a videa, rozhodně mi těchto méně článků dává víc práce než těch padesát z počátků. Navíc jsem tu kdysi zveřejňovala především materiály k seriálům CSI, což už jsem dávno všechno odsunula na samostatný blogspot, a zmizela odsud i spousta povídek, které jsem odsunula do svého archivu. Jsou pořád přístupné, jenom mi přišlo, že tam se na nich může má posedlost všechno detailně roztřídit vyřádit víc než tady. A navíc jsem se tu v druhé půlce mého působení snažila co nejvíc srazit počty rubrik a rozcestníků.

I tak jsem tu ale dlouho kromě svých povídek, grafických děl a fotek zveřejňovala příběhy mých Simích rodinek, recenze na knihy a filmy, moje názory na všechno možné, události z mého života psané se snahou o nadhled a vtip, i když někdy jsem se potřebovala vypsat ze vzteku a podle toho to vypadalo, a také jsem trochu poučovala o češtině. V čemž bych ráda pokračovala, ale dochází mi témata, která se dají jednoduše shrnout do krátkého článku a nemusí se o nich vést přednášky. Tudíž pokračovat budu. A ve většině ostatních taky, včetně těch šílených fanfikcí. Jo, jsem dospělá, ale stejně ve mně pořád zůstává i puberťák, který se na nich rád vyřádí. A co puberťák, víte, jak hrozně mě chytlo vyrábět vlastní verzi Marvel universa, kterou plánuju zakončit masivním k...eh, ale notak, přece to neprokecnu. Nebo vlastní verzi Robertovy rebelie. Každý má nějakou dětinskou úchylku, ne? A je to pravda, sice velmi pomalu a sporadicky, ale sem tam mě to inspiruje k vlastním novelám. Když mě chytne psací amok. A ač ty se táhnou a v Lese neviditelných lišek mám třeba jen nějakých šest autorských stránek, proč kvůli tomu zabíjet celýho koníčka.

Jak už jsem ale předeslala, máloco ze jmenovaného bude směřovat sem (tedy na blog.cz). Slavím desáté výročí blogu a zároveň ho pojímám jako ukončení. Bod zlomu. A přestože chvíli bude paralelně existovat, nepočítám ho už jako svou milovanou, opečovávanou stránku, ale jako končící projekt, který se stěhuje a tady má přestat žít. Myslím, že deset let je pro to víc než symbolické. Blogovat mě nepřestalo bavit. Se čtenáři nebo bez nich. I když s nimi je to lepší. Nejsem schopná přestat psát. Ale přestalo mě to bavit tady, a to z důvodů, jaké jsem popsala už ve dvou článcích a nechci je opakovat. Však se jen a jen potvrzují, už třeba tím, že mezi blogy dne se ocitají i blogy se dvěma články, z nichž jeden je představení autora. Co má tohle někomu dát?

Na závěr tedy určitě budu ráda, když se mrknete na tayloroviny.blogspot.com (na designu ještě zapracuju, jen se k tomu furt nemám), ale nepřestanete ani chodit sem (tedy na kyllina.blog.cz). Kdo ví, třeba za rok budu psát o jedenáctém výročí a ukáže se, že se tu situace změnila natolik, že jsem na blogspot nakonec definitivně odcházet nemusela. Nebo se tu aktivita ještě víc sníží a za pomalého stěhování bude tento blog sloužit především jako vstupní brána pro blogspot. Uvidíme.