18. 7. 2018

Clive Barker - Coldheart Canyon

Originální název: Coldheart Canyon
Rok vydání: 2001
Rok vydání v ČR: 2006

Jak to asi může dopadnout, když se samotná Lilith, Ďáblova manželka, rozhodne potrestat vévodu věčným honem v zakleté ďábelské krajině, kterou uzamkne do obložení jedné z místností odlehlé rumunské pevnůstky, ale místo aby pevnost zůstala dál bez povšimnutí, na začátku jednadvacátého století učaruje obložení manažerovi oslnivé filmové hvězdy, který ji nechá převézt přímo do srdce Hollywoodu? 

Teoreticky to nemuselo dopadnout špatně. Od dob zlaté éry Hollywoodu se Los Angeles velice změnilo, na Katyu Lupi, hvězdu němých filmů a aktuální majitelku Honu, všichni postupně zapomněli a stejně tak na její dům uprostřed Coldheart Canyonu. Ten tak pomalu zarůstal a nikdo se neobtěžoval těžko přístupný kaňon zkoumat, tudíž nemuselo hrozit, že někdo do ďábelské krajiny vstoupí. Kdyby se ovšem velice úspěšný herec Todd Pickett nerozhodl přijmout podmínku dravého producenta, totiž že s ním natočí film, pokud podstoupí omlazovací plastickou operaci. Todd, který to ve svých třiceti vlastně ani nepotřeboval, nakonec kývl ze strachu před tím, že bude mladšími a hezčími shozen z výšin slávy, jenomže operace se tak docela nepovedla a Todd se potřeboval schovat jak před veřejným zostuzením, tak sám před svými pochybami. A jeho agentka Maxina k tomu našla dokonalý úkryt - opuštěný dům uprostřed zarostlého kaňonu.

Netušili však, že jeho původní majitelka Katya Lupi v něm stále ještě žije a skrývá děsivé tajemství, jež nejen že ji udržuje mladou (protože díky ďábelskému kouzlu působí na každého, kdo mezi stěny obložené Honem vstoupí), ale též k jejímu prahu táhne zoufalé duchy zašlých hvězd minulých desetiletí, které podlehly jejímu kouzlu a nechaly se uvést do ďábelské krajiny. Že jejich závislost, kterou si na ní rychle vytvořili, je drží na místě a vrhá znovu a znovu do těch nejdivočejších a nejšílenějších hrátek, kterých se v kaňonu oddávali kdysi dávno na Katyiných večírcích, protože tam, v srdci prokletého místa, nikdy nebylo nic zakázáno. Že dům je obležen děsivými hybridy duchů a zvířat. Připravený zmocnit se každého, kdo do něj vkročí. Nebo že na toto místo Maxina vlastně nenarazila náhodou, ale že si Katya Todda dávno vyhlédla. 

Naštěstí má však Todd věrnou fanouškovskou základnu, zejména neúnavnou fanynku Tammy, která začne mít hned, jak se Todd stáhne z veřejného života, podezření, že něco není v pořádku. Vydá se proto na pátrací misi a vkročí do kaňonu, odhodlaná pomoci svému idolu stůj co stůj, protože její ostatní monotónní život nemá příliš smyslu. Čímž je rozehrána hra, kde platidlem je odhodlání, schopnost prohlédnout klam a ochota postavit se čelem všem svým strachům a lákadlům, cenou hrozba věčného zatracení a jedinou možnou cestou za výhrou odhalení ďábla v jeho přímé nahotě. Stejně, jako v případě vévodova věčného honu, který do takového stavu kaňon uvedl a který může skončit jen pokud polapí Lilithino prohnané dítě. Jenže ani jedno se nemůže podařit, pokud nepadnou ďábelské i herecké iluze a pokud některý z hráčů konečně nepřekoná svůdnou touhu poddat se pozlátku.

No... slavní autoři napínavých a hororových příběhů označili Barkera za anatoma pekla a já musím souhlasit. Dokázal mi to už v Knihách krve, což pro mě byl na počátku puberty neskutečný čtenářský zážitek. A celkem i v tomto díle, i když to se po většinu času v porovnání s jinými drželo celkem zpátky a prošlo postupně přes mnoho žánrů, až nakonec zakotvilo téměř... hm... dá se o něčem, co chvílemi spadalo pod hororové porno, prohlásit, že končí tragicky dojemnou červenou knihovnou? 

Asi by se v této knize snadno dala najít i kritika Hollywoodu a toho, co s lidmi provádí, ostatně Maxina a pak i Todd ho kritizují docela otevřeně a Tammy ukázkově předvádí druhou stranu fanouška po ledové sprše, a určitě pomáhá celkem dobře vidět cenu, jakou se platí za slávu. A v případě závěru s Katyou i tu ubohost, kterou nikdy úplně nezakryje. Myslím ale, že pro většinu čtenářů to nebude primární záležitost. Jak je pro Barkera typické, tuto kritiku totiž představil skrze... a teď vážně těžko hledám slova, skrze šílené prostředí stvořené samotným ďáblem, které opět dokazuje, jak je jeho fantazie bezbřehá. Nejprve vytvořil samostatný příběh vévody Goga a s ním i původ malovaného obložení, které ale neskrývalo pouhý dokonalý obraz, avšak celou zakletou krajinu věčného honu stvořenou ďáblovou manželkou (zajímavou to ženskou). Tu pak vtáhl do současnosti a nechal ji oživit, když se její kouzlo přeneslo do amerického kaňonu a zasáhlo desítky nicnetušících lidí. Lidí, jejichž jména všichni známe (což se mi také líbí, že vedle vymyšlených postav se v knize tu a tam mihl třeba Brad Pitt, Charlie Chaplin, Marilyn a další slavné hvězdy současnosti i minulosti). A s jejich pomocí potom stvořil něco ještě mnohem děsivějšího, peklo orgií s novou ďáblicí, která si hraje na nevinného anděla, uprostřed. 

Zejména scény přecházející do porna, tedy orgie duchů v kaňonu, jejich hybridi se zvířaty, pak dokonce jejich scény, které se také nevyhly sexuálním, a Katyino chování braly dech. A zacházely až do zákoutí, po návratu z nichž čtenář neměl vůbec žádnou chuť v nejbližší době vidět jakoukoli další erotiku, i tu sebenevinnější. Tím spíš, že se jich účastnil i Todd a všechno tak bylo popsáno přímo jeho očima. A pak očima Tammy, pro kterou ale tyhle orgie neměly hollywoodské pozlátko, protože ona nebyla herečkou, ona byla póvlem, na který se osobnosti Toddova a Katyina formátu dívaly svrchu. Proto pro ni od začátku všechny tyto zážitky nebyly extatické, ale děsivé, brutální a i pro čtenáře se zvrhávaly ještě o něco větší hnus, z kterého Barker rád uždibuje, aby jím své knihy okořenil, a kupodivu mám dojem, že jde o hnus, jenž i přes svou odpornost do takových děl patří. Bez něj by to zkrátka nebyl takový trip a nebyl by to Barker. 

Ve chvíli, kdy se děj posunul trochu dál, čtenář si zvykl na šílenost kaňonu a Tammy i Todd se přestali oddávat osudu, se ale ladění knihy celkem citelně změnilo a přidal se poměrně klasický hororový úprk za záchranou života, boj s monstry, i když tady poněkud paradoxně monstra mohla spíš pomoci, a šlo tak spíš o boj s vnitřními monstry. A ani dění v samotné ďábelské krajině už pak tak šokově nepůsobilo a přes takové rozvolnění kniha ještě nabyla na zajímavosti. Všechno do sebe konečně začalo zapadat, všechno se začalo vysvětlovat a nakonec se kniha přehoupla vyloženě do psychologického dramatu, kdy už vůbec nešlo o nějaké duchy a Katyu, i když byli stále přítomní, ale o definitivní skoncování a vyrovnání se se vším. V každé takové části přitom Barker dokázal klást důraz na různé věci, ačkoli se třeba vůbec nezměnilo prostředí, a tak se dostat skoro až k oné červené uřvané knihovně. A to se mi líbí.

Trochu zvláštně a možná negativně na mě působilo jen rozčlenění děje. Todd a Tammy se totiž po vyvrcholení prvního velkého konfliktu dostali z kaňonu pryč už v půlce a celá nálada, vyjadřování i dění navzdory tomu, že kaňon i Katya pořád existovali, působily, jako by příběh skončil. Únava, pár zmínek o okolním světě, které skoro působí jako závěrečné zúčtování, opona, konec. Jenže zbývalo celé další dějství a já si myslím, že ideální by bylo tady knihu rozdělit na dva díly. I ten, kdo by nečetl druhý, by mohl mít vše uzavřené, a opravdu první půlka působila až nevhodně ukončeně. Vůbec však ne kvůli délce. Přestože to totiž je dlouhá knížka a přestože není Barkerova nejlepší nebo zdaleka nejšílenější, překvapilo mě, jak rychle jsem ji prolétla a jak zběsile utíkala.


Mé hodnocení:

1 komentář:

  1. Zajímavá kniha, tyhle děje mě většinou dost baví, ačkoliv takových přečtených knih v mé knihovně je zatím poměrně málo. Moc hezky sepsaná recenze! A když někde na ni narazím, hned si ji vezmu:-).


    - Jak si mi psala u mě na blogu o spánkové paralýze.. u toho posledního bych si asi myslela, že je to můj strážný anděl. Jsem na tohle dost "pověrčivá" a třeba u mě, jak mi chytl "někdo" ruku, tak jsem se hned uklidnila a také to k němu přikládám.. no nevím. Hrozně mě tohle téma zajímá, ale i děsí:-D. Jinak děkuji za vyjádření ke článku:-).

    OdpovědětVymazat