Stephen King - Povznesení

Originální název: Elevation
Rok vydání: 2018
Český překlad: 2019
Poznámka: Četla jesm pouze v AJ

Ne vždy se i schopnému a oblíbenému autorovi vše povede a někdy vydá jen krátkou jednohubku, po jejímž přečtení se dá zhruba tak pokrčit rameny. A projde mu to proto, že je továrna na knihy, od níž si lidi kupují už pár desítek let. Což je případ i této knihy.

Její hlavní postavou je Scott Carey, rozvedený reklamní grafik z Castle Rocku. Kde by měl žít normální život, v němž by největším problémem byl pes nových sousedek, manželského páru Deidre a Missy, který si rád ulevuje na jeho trávníku. Jenže ho začne trápit ještě něco jiného. Najednou bez příčiny ubývá na váze, ačkoli vůbec neubývá na hmotě. Když shodí už pár desítek kilo, aniž by to na něm bylo vidět, zajde za starým doktorem Bobem, jenže i ten je naprosto bezradný. S takovým případem se ještě nikdy nikdo nesetkal. Nejen totiž, že Scott váží čím dál méně, ale váží taky úplně stejně, když si stoupne na váhu nahý, jako když si na ni stoupne se závažím. Jako by na něj zkrátka přestávala působit síla, která každého jiného normálně drží při zemi.

Zároveň s tím se ale najednou začne odpoutávat i od dalších věcí než od země. Navštíví restauraci Deidre a Missy, která je kvůli předpojatosti Castle Rocku vůči jiné orientaci na pokraji krachu, a uvědomí si, že s nimi vlastně vůbec žádné problémy nepotřebuje. Naopak se stejně, jako ho z ničeho nic začala pouštět gravitace, z ničeho nic rozhodne otevřít svým sousedkám a pomoct jim. Také se přihlásí na každoroční běžecký závod, jenž by díky své náhlé "lehkosti" mohl snadno vyhrát, ale proč by vlastně bral vítězství jiným? A začne svádět dohromady i další lidi, kteří mezi sebou do té doby stavěli barikády. Začne povznášet ostatní i sebe, až se nakonec dostane do oblak.

A protože je to kniha velice krátká, je to i velice krátké "dobrodružství", kde se nestane o moc víc, než jsem naznačila. Je místo jen na pár scén. Ze začátku to i vypadá dobře. Scott začne trpět záhadnou nemocí, váha neustále ukazuje méně, fyzikální zákony na něj zdá se neplatí a čtenář je hrozně zvědavý, kde se to zastaví, co se stane, pokud se to nezastaví, a co za to může. Pak se přidá zápletka s Deidre a Missy, což je taky podařené. Jedna chladná, druhá stydlivá, obě zoufale bojují s předsudky maloměsta, snaží se podnikatelsky uspět a nemají to vůbec lehké, a nebýt oné nemoci, možná by jim Scott dál přitěžoval hádkami o psu. Jenže místo toho k nim pronikne, spřátelí se, nakonec velmi blízce, a od povrchního odsuzování se dostaneme do hlubších lidských osudů. Taky bylo úžasné, jak s nimi dal dohromady Bobovu manželku, která původně "nenápadně" bojovala za jejich vypuzení jako "řádná křesťanka" - scéna, kdy oba páry pozval na večeři, a dámy nakonec nadšeně našly společnou řeč přes houby, byla hezká. Jen to pořád nebylo ono.

Kniha ani není špatně řemeslně napsaná. King psát umí. Zásadní část, závod, je výborně popsaný, jestli se tak dá nazvat nethrillerová scéna, tak napínavě, postupné budování vztahu Scotta s novými přáteli je přirozené a samozřejmě neustálý úbytek na váze a očekávání, co se stane, protéká knihou po celou dobu. A v závěru, kdy už Scott neváží skoro nic a není schopný se ani sám pohybovat, protože z nějakého důvodu je moc lehký, avšak zároveň působí na všechno kolem sebe příliš velkou silou, už čtenář každým novým odstavcem očekává nějaké velké vyústění.

Akorát právě to nepřijde. Respektive v určitém smyslu ano, Scott se povznese až do oblohy jako balonek, zatímco mu zespodu mávají přátelé, kteří by si bez něj plivali pod nohy, poté, co zachránil sousedkám restauraci, již začalo po jeho náhodném gestu při závodě milovat celé město, a vše se zalilo sluncem, jenže... je to pro mě neuspokojivé. Jednak nevíme, co se s ním dělo. Šlo asi o metaforu, povznesení nad předsudky a maloměšťáctví, jež se tady promítlo i doslovně a blíž ať si každý vymyslí, co chce. A jednak se prakticky nic moc nedělo, o nic nešlo, pár scén obyčejného života a na závěr se všichni obejmeme pod ohňostrojem a budeme se milovat navždy. Něžná, poetická tečka mírného proudu, jenž ta záhadná Scottova nemoc vlastně vůbec nerušila, protože jemu na tom nezáleželo a celou knihu udržoval většinou v naprosto klidné rovině, s výjimkou závodu. Navzdory tomu, jak organicky vše vyplynulo, působí takové ladění pořád jako vlažný čaj, když už nevíte coby. Neurazí, žízeň zažene, chuť může uspokojit, ale nezasytí. Alespoň pro mě tyhle poklidné kusovky úplně nejsou.

Mé hodnocení: