Byla jsem v kině na Eternals (Marvel ten film podle mě nepotřeboval), vymazala se mi všechna data k Jurskému parku v mobilu, tak jsem tu hru smazala, ač byl můj park už hodně rozvinutý, a docela se mi ulevilo. Víte, každý den ve dvě se načetly nové úkoly a člověk se na tom, že je zdolá, stane hrozně rychle závislým. Ono je to nic, do dvaceti minut máte hotovo, ale když každý den ve dvě cítíte potřebu všechno přerušit, abyste co nejrychleji domatlali novou sadu úkolů a získali výhody pro budování parku, stane se z toho nakonec povinnost, hru si neužíváte, odpoledne taky ne, a když jsem ji musela vymazat (nebo znova budovat, což se mi nechtělo), vlastně se mi ulevilo. Šílené. Nicméně se mi potom tyto dva prvky prolnuly v podivném snu.
Byli jsme na obří výletní lodi. Několik pater, několik palub, na jedné straně velký vnitřní bazén, na druhé vyhlídka na oceán, luxusní vybavení, palmy, lehátka, dlažba, různé chodbičky a průchody kolem celé lodi. Ty jsou docela zajímavé, protože některé fungovaly jako "tajné", "schované" úzké prostory kolem celého obvodu, vcházelo se do nich nenápadnými průchody za obyčejnými panely vedoucími jakoby donikam a jejich design mi celkově trochu připomínal řešení Cinestaru, hlavně v Igy, to jsou taky chodbičky, které by stály za získání půdorysu. A není to poprvé, co jsem je ve snu měla. Předtím si je třeba pamatuju ze snu o invazi Jiných na pobřeží, kde náhodou taky vystupoval Jon Sníh. Dane Whitman. Víte kdo.
Nicméně, byli jsme na této lodi a proti nám stáli nějací záporáci. Nevím kdo, nevím proč. Ale vím, že než se na lodi ukázali sami, poslali proti nám své "mazlíky", určité křížence deviantů z Eternals, kaiju a dinosaurů. Část z nás totiž měla typické marvelácké schopnosti, pokud to rovnou nebyly postavy z MCU, já měla svou klasickou pyrokinezi. I s klasickým problémem v mých snech, tedy problém s plameny, příliš malou sebejistotu, že budou fungovat, a s tím pak spojenou neschopnost je vyslat. Mé oblbnuté vědomí, trochu chápající, že je to sen, se to snažilo pouze napravit tak, že na koho jsem mířila, začal se škvařit i bez viditelných plamenů.
Každopádně útočili na nás z obou stran. Do lodního bazénu se nějak dostal obr založený na rybě xiphactinus, tu jsem měla v tom Jurském parku, a střídavě přeskakoval z bazénu do oceánu. A já s ním nemohla moc dělat, nemohla jsem uvařit celý oceán a zkurvit tak klima ještě víc, a nemohla jsem ani uvařit bazén a poslat loď ke dnu. Proto jsem se věnovala útočníkovi z druhé strany, něčemu mezi aerotitanem (jehož jsem taky měla v parku) a tím podivným dračím deviantem. Toho jsem mohla připalovat celkem bez obav a také jsem to dělala.
Jenže záporáci pak poslali jednoho až moc obřího dinodeviantkaiju, ten loď naklonil, skoro ji sežral, nám nezbylo než se poschovávat v těch "tajných" prostorách po obvodu a záporákům nechat loď obsadit. Nás nenašli, snovou logikou je nemohlo napadnout, že ty chodbičky vážně někam vedou. Jenže nás to taky začalo brzy štvát. Nacpaní v prostorech sice celkovou plochou velkých, jenže úzkých, takže jsme prakticky obývali jen dlouhou chodbu, měli jsme k dispozici i kuchyňku, taktéž neodhalitelnou záporáky, ale museli jsme do ní krást zásoby a vodu, k čemuž občas pomohl akorát spojenec v řadách záporáckých stráží, a prostě už jsme chtěli pryč. Nevím, proč nám to tak dlouho přišlo příliš riskantní, záporáci asi taky měli superschopnosti. A někde pořád i ty svoje deviantkaijusaury. Ovšem část z nás už vážně nechtěla čekat ani o chvilku déle.
Rozhodnutí urychlilo i to, že jeden ze záporáků našel jeden z tajných vchodů, a nepochybně začal připravovat útok na chodbu. Někteří pánové argumentovali jasně. V těchto úzkých prostorách můžou postupovat leda jeden za druhým, tak je můžeme jednoho za druhým sejmout, třeba se ani nedostanou tak daleko a my ochráníme vzadu ty bez schopností. Ale některým dámám už se nechtělo čekat, schovávat se a být srab. Zejména Dora Milaje se zvedly, že prostě jdou, s nimi několik dalších včetně mě. Pamatuju si, jak se Okoye podívala na gauč, kde seděli vystavení Robb Stark, tedy Icarus z Eternals, Bucky a ještě někdo, a oni že neee, že nemůžou nikam jít! ...tak jsme se na ně vykašlaly a vyrazily s vlastním plánem.
Prostým. Prostě vyjít ven a nechat se zajmout. Tím se dostaneme do středu nepřátel a můžeme je pobít dřív, než nějakou svou kaiantsaurus potvoru přivolají. Což celkem vyšlo. Vypochodovaly jsme ven, do otevřeného prostoru, nějací vojáci nás obestoupili, vůdci záporáků se přišli na balkonek podívat, co se děje, já upálila jednoho, který vypadal jako Hitler, wakandská kopí sejmula ostatní a bylo. Si sežer čekání v chodbičce, Robbíku!
Žádné komentáře:
Okomentovat