Letos, eh, loni jsem nevydala žádný vánoční článek. Ale mám nějak energii vydat shrnující povánoční. Po docela dlouhé době jsem totiž byla z Vánoc výrazně nadšenější. Tedy já jsem nadšená vždycky, jen mi to kazí nulové překvapení. Dárky si kupuji sama podle potřeby, nebo je aspoň všechny balím a o všech vím. A obvykle se mi nechce utrácet ani za vyložené švihlosti. Na rozdíl od těchto Vánoc. Nebo je to i tím, že jsem i před svátky byla, a nejen já, tak trochu švihlá. No, pojďme si to shrnout.
Ve čtvrtek mi začínala dovolená a k rodičům mě měli odvézt autem. Super, poberu toho víc. Předtím jsem akorát měla kontrolu na neuroočním. Proběhla jako vždycky, tedy mi jako vždycky rozkapali oči. Tudíž jsem na blízko viděla kulový i při odchodu. A jelikož tam mají šikovnou kliku až těsně u rámu dveří a na tom rámu dveří těsně u kliky kovovou ostrou lištu, takže se vám tam nevejde prst, pokud náhodou popadnete celou kliku a otevřete, sedřela jsem kůži na ukazováčku, když jsem popadla celou kliku, vůbec tu lištu neviděla a otevřela. V první chvíli to byla jen velmi ostrá bolest bez krve. Až venku z nemocnice bylo zřejmé, že jsem si měla říct aspoň o náplast. Nu... domů ani ne deset minut chůze, to se dalo přežít. Čímž vůbec předvánoční dobrodrůžo nekončilo!
Asi za dvě hodiny mě měli vyzvednout. S sebou připravená taška s oblečením, taška s dárky, kytka v květináči jako dárek, batoh s elektronikou a tři ohromný papírový krabice plný papíru. Rodiče mají kotel na tuhá paliva a papír schovávám pro ně. Jenže taky bydlím ve třetím patře bez výtahu a nechtělo se mi v tom fofru, až dorazí, lítat několikrát dolů a nahoru. Tak jsem krabice vzala dolů, postavila je v chodbě na nepoužívanou popelnici, na obrovský papír obrovským písmem napsala, že si všechno hned zase vyzvednu, a nechala ten vzkaz navrchu, aby ho nikdo nepřehlédl. Stejně je nás tam pět a půl, jsme malý arák.
O chvíli později jen slyším, že sousedka jde vytírat. Neřeším, pustím si Simpsonovi, volá brácha, že je skoro před barákem. Popadnu ostatní tašky, sejdu dolů... a krabice nikde. Fuč. V čudu. Zmizík. Jako... dobrá, krade se kdeco, to už jsem si zvykla, ale i papír na vyhození? Možná ten vzkaz přehlédli? Měla jsem vyrobit vlajku? Vážně? Nu, co se dá dělat. Naštěstí mi je nikdo nezkoušel vracet po návratu v novém roce.
Nicméně, v tuhle chvíli vyjíždíme. Ještě ne směr domov. Měli jsme vyzvednout tátu a dokoupit pár věcí. První zastávka pro tátu dopadla dobře, jenom brácha v zápalu jízdy zapomněl odbočit. Druhá zastávka byla v Igy, kde jsme nejdřív dlouho hledali parkování až v nejvyšším patře garáží a potom pět minut vyjížděli zpátky na silnici. Fronty jako blázen. Blázen, který bere papír.
Další zastávka v Géčku a Globusu relativně normální, v lékárně stravitelná fronta. Vlastně mnohem menší než v lékárně na náměstí, kde často bývá fronta až ven. Jen když jsem čekali v autě, až bude hotové objednané jídlo, měl problém někdo jiný. Jakýsi děda procházel několik řad parkoviště a nemohl najít své auto. Naštěstí ve stavebninách už se nic zvláštního nestalo, jen jsem tam původně vůbec nechtěla jít, a když jsem nakonec šla, vybrala jsem si poslední vánoční dárek. A pak jsme dojeli domů.
Jenže to bych to nebyla já, aby nepřišel vrchol. Další den při vaření oběda jsem k zalepenému ukazováčku přidala i zalepený prostředníček. Při krájení žampionů jsem si ufikla špičku, jak jsem nemohla používat ukazováček jak jsem zvyklá. A navíc jsem ten den také tradičně zdobila stromek a měl na něj tradičně přijít přivázaný Jan Hus. Bohužel, nesehnali jsme jinou figurku než hnusnýho Santu s obrovským názvem značky na obalu. Takže to byl mistr Jan KitKat.
No a proč jsem si tedy konečně užila víc? Co se týče dárků? Jasně, zase jsem si dala knížky, které nejsou úplně ono, když bych si je stejně pořídila i jindy. Jenže zbytek byl poměrně záhada a překvapení! Letos máma asi neměla trpělivost, aby dárky nechala v pokoji, dokud nepřijedu, a byly už zabalené. Takže kromě mých knížek a noťasu (ten jsem musela pořídit už v listopadu) jsem netušila, co to bude.
Překvapení nebyl ten hrneček ze stavebnin, na druhou stranu jsem z něj nadšená. Ještě pořád. Je obrovskej a je na něm znamení zla, co se při zahřátí mění z přední strany na skupinu smrijedů a ze zadní strany na Voldemorta. Takže praštěný, velmi nedospělý hrneček. Dál, z překvapení, to byl nečekaný šperk. Jsem si dost jistá, že jen díky němu jsme měli dost štěstí u letošního prvního soudu, ohledně nějž jsem nebyla vůbec optimistická. Asi talisman. Pak praštěné, velmi nedospělé tlusté ponožky v pestrých barvách s ulítlým zdobením a výšivkami, přesně podle mého gusta. Rovněž velmi neprofesionální diář s ptáčky a kresbami a samolepkami a zdobením a vůbec vším, co mě po dlouhé době donutí používat diář. Hned jsem si do něj začala lepit a malovat, jako by mi bylo 14. Akorát doma neexistují pastelky, v celém baráku jsem nenašla jedinou, až po dvou dnech jsem vítězoslavně jela od babičky s polámanou zelenou a červenou! No a nedospělou, švihlou jízdu završilo hraní simíků, kdy si džin Xavier zadřel při sexu v dětském domku na stromě třísku.
Jako... tak by asi Vánoce mohly bejt. Překvapení fakt atmosféru hodně promění.
Teda, krást papír na podpal, to je skutečně vysoký level. Češi :-D A ten hrneček zní fakt dobře! Nesmíme to s tou dospělostí tak přehánět :-)
OdpovědětVymazatTak jediný, kdo ty krabice mohl vzít, je právě sousedka, když vytírala, a to je Ukrajinka :D Ačkoli ji podezírám, že prostě neuměla přečíst ten vzkaz, tak je vzala k vyhození jako odpadl no, což... byly :D
VymazatSlečno sousedko, omlouvám se, ale ten papír jsem vzal já. Měl jsem za to, že to je vánoční dárek, když jste mi ho položila na víko od baráku. Ta popelnice kterou popisujete výše totiž není tak úplně nevyužívaná. Omlouvám se a děkuji.
OdpovědětVymazatOno z druhé strany… tyto švihlé Vánoce si budeš pamatovat. Mě tedy pobavila ta tříska.😂
OdpovědětVymazat