Frustrace neodškrtnuté obsese

Možná jste si všimli... eh, nevšimli, tenhle blog prošel za svou osmnáctiletou existenci mnoha fázemi a tu s hromadou filmových recenzí odvála puberta... tradá, překvapení, že zmizely všechny filmové recenze! Hromada práce stojící za zveřejněním. Zároveň dost práce stojící za jejich smazáním. Protože měly jen štítky podle žánru, některé žádné, tudíž jsem musela procházet historii od roku 2007. A na to blogger není stavěný. Přesto jsem hrozně spokojená. Divný? Když přidáte obsesivní sklony, ne tak docela. Však se podívejte do mého mozku. Můžete celkem zčerstva, v červenci jsem byla na MRI.

zdroj

Začalo to před lety poměrně nevinně. Viděla jsem "cool film", napsala pár řádků, nahrála screenshoty a hotovo za půl hodiny. Jelikož jsem měla pomalej počítač a blog.cz byl taky lenochod. Postupně jsem se však zvládala vyjadřovat líp, hodnotit víc aspektů filmů než jen líbilo/nelíbilo a pokoušela jsem se o pořádné recenze, zejména bylo-li hodně negativního co říct. Také jsem začala přidávat různorodější tituly, postupně cokoli. Z půlhodinky čekání, až se načte stránka, byla mnohem delší práce, nutnost všechno zhodnotit, dělat si poznámky během sledování, zkrátka ze sledování filmu se stal závazek. Tudíž se mi výrazně méně chtělo do recenzí pouštět, vznikaly pomalu. Řeknete si to nehroť, vykašli se na to. Jenže vo to de!

Od malička trpím mimo jiné obsesivními sklony. Myslím, diagnózu jsem zatím nepotřebovala. Nemají nic společnýho s uklízením, nic o mytí rukou, pro ty vzadu. Mimo jiné je to nutkání dokončovat započaté (ne všechno, ale o to intenzivnější nutkání), třídit, katalogizovat, připravovat, sepisovat seznamy a odškrtávat je, sestavovat vlastní pravidla a pak se od nich nemoct odpoutat. A dokážu k takové obsesi dohnat spoustu věcí. Právě to se stalo i s blogovými filmovými recenzemi. Nedokázala jsem se na ně vykašlat. Naopak jsem jako povinnost, založenou sama sobě, vnímala uvést každý film, jaký jsem viděla. Rozšiřoval se mi v hlavě seznam, pak jsem udělala zásadní chybu, sepsala i skutečný seznam v pracovním sešitě, k některým filmům přidala pár poznámek, tím jsem ho úředně validovala, a bylo vymalováno! Kromě mého bytu, ale už by potřeboval. 

A co víc, povedlo se mi to zhoršit. Nepokropila jsem stěny olejem, jen pár kapek nad sporákem, ale začala jsem seznam rozšiřovat i o ještě neviděné filmy. Stačil první díl série a musely hned přibýt i ostatní, aby se dokončila. Tohle mě užírá u seriálů, nemůžu se přestat dívat, jakmile se dostanu "moc hluboko", ač mě nebaví. Přelom jsou až dlouhé seriály v situaci, kdy jsem pozadu o několik řad, desítky dílů, a takový skluz přepálí i můj obsesivní mozek, a nebo kdy vidím nanejvýš dva tři první díly, tudíž ještě nejsem dost hluboko. U filmů zase trochu zabralo vytvořit kategorii "nerecenzovat" = animáky a universa, kde jsem spadla do zaujatého headcanonu a fanfikcí. Jak říkám, součástí problému je tvořit si vlastní nesmyslná pravidla a nedokázat se odchýlit. Nehledejte v tom logiku.

Nicméně zbytek divoce útočil, počet filmů rostl, protože mě vlastně recenzování nebavilo, a to mělo značný dopad. Nechtěla jsem si většinou žádný film zapnout, přestože mě zaujal. Kvůli vědomí, jak mi jen rozšíří nikdy nekončící, samonastavenou obsesivní povinnost. Leda mě dostatečně vezme nebo nasere, abych sedla k počítači hned. Jak jen přidám neuzavřenou, nekompletní, neodškrtnutelnou položku, jak se bublina potřeby to dokončit nezmenší.

zdroj

Opět, většina by asi neřešila, vždyť tenhle blog má stejně návštěvnost ve sklepních podnížinách, co na tom sejde. Ale to je irelevantní! Porucha není logická. Rubrika byla rozjetá, čekala hromada titulů, rostla má nechuť. Věděla jsem, že ty recenze nikdy nenapíšu, ale pořád ve mně zůstávala obrovská, hryzavá potřeba je odškrtat a celou tuhle část uzavřít, vybarvit políčko, mít hotovo. Způsobila jsem si to sama a bylo to neudržitelné. Roky jsem měla tu sračku v pracovním sešitě, tlačila ji před sebou bez vidiny konce. Tudíž připadalo v úvahu jen jedno řešení. Pokud potřeba nejde ignorovat a neodejde, odstranit její jádro. Odstranit nedokončenou práci. Vymazat frontu, vymazat připomínku. Což znamenalo zlikvidovat jak publikované články, tak seznam a smazat většinu postahovaných filmů, které jsem uložila jen pro zrecenzování.

Úplně jeblá, asi si říkáte. Asi jo. Nicméně to pomohlo. Od té doby jsem si už pustila několik filmů a výrazně víc si je užila. Už se k nim nemusím nikdy vracet! Nemají kategorii! Nejsou práce! Najednou můj vnitřní mozkový stroj zůstává zticha. Je to prostě úleva. A důvod, proč tu nemohly zůstat ani staré recenze, byť některé se mi povedly. Neustále by na mě volaly, neustále by mě vědomí o jejich existenci, o otevřené rubrice, o započatém tématu, postrkovalo zpátky k potřebě dělat je dál, a ocitla bych se zase na začátku. Ze stejného důvodu jsem vymazala blog o CSI - věděla jsem, že už nikdy nepřidám poslední díly, postavy, že už si to ani nepustím, ty seriály mi teď přijdou víc než nablblý, ale dokud existoval a nedokončeně na mě zíral v pravém menu administrativy, moje vnitřní nastavení, stroj zpracovávající úkoly a odšktrávající hotovo, ho nemohl ignorovat, ani akceptovat, že v takovém stavu zůstane. Musel jít. Potřebuju započaté věci kompletně uzavřít a založit, nebo vymazat z existence.

Což asi mělo naznačit, že asi jsem mírně šáhlá, a že obsese a kompulze (jistou mám taky, opět nesouvisí s  uklízením) můžou mít do představy o zběsile uklízejícím "OCD" pacientovi velmi daleko. Protože to není jen rubrika nebo zvyk. Není to jenom nutnost odškrtnout si celou sérii, ať dá mozek pokoj. Je to potřeba mít plnou kontrolu a vlastní pravidla, potřeba odškrtávat, plnit a finalizovat vlastní seznamy v životě, v práci, potřeba jet podle vlastního programu, který třeba nemám doopravdy naplánovaný, ale vnitřně ho vnímám. Je pak hrozně komplikované, když mi to něco rozhodí, když odškrtnout nemůžu, a nebo, což je obzvláště na frustrované třískání do stolu, když potřebuju něčí součinnost a ten se sotva obtěžuje. Ať už, jak je vidět, jde o pracovní týden i o úplnou kravinu, jakou by leckdo odhodil. Ve mně ale zůstane hlodat, neustále připomínat nedokončený úkol a nebudu schopná ho odložit, nebudu schopná ty materiály, poznámky, přípravu, o nichž vím, že je už nikdy nepoužiju, zahodit, bude mě to stále srát, budu je roky tahat pořád s sebou, dokud tu věc nedokončím nebo kompletně nevymažu od samého počátku.

U knížek nebo fanouškovských blogů je to kupodivu úplně jinak, v pohodě (i když můj pracovní sešit a nekonečné seznamy vidět nechcete), knižní recenze přibývají kolísavým tempem jen kvůli obdobím rapidního čtení střídajícími se s obdobími courání se s jednou knížkou víc než týden. Tipuju, že za to může výrazně odlišné médium a s tím spojený odlišný způsob konzumace. Ale jinak? Vážně to umí kvůli kravině zkomplikovat život. Proto musel jít blog o CSI, proto musely jít všechny filmové recenze, proto bych pošla v korporátu, proto mi zásadně nikdo nesmí lézt do ničeho, proto každá drobnost může představovat vidle v plánech. A proto to fakt nemusí souviset s klepáním nohama a mytím rukou.